Bolest

Ulf — Fri, 10 Oct 2008 23:53:51 +0000

Díval se na ni. Zblízka. On celý od krve. Cizí i své vlastní. Nevnímal nic, než její pohled. Udýchaný, unavený, ale šťastný.
Usmívala se na něj. Jeremiáš vykročil proti ní a ona couvla. Úsměv se vytratil. Zastavil se s nechápavým výrazem.
„Nech toho Jeremio.“ Rázně usekla jeho další pokusy.
Guillermo a Patricio se postavili na dosah. Nikdo z nich nesklonil čepele. Jeremiáš vnímal, že špičky jejich zbraní na něj míří.
„Proč? Astrie?“
„Nesnaž se. Nikdy jsi mi nerozuměl. Je konec.“
„Proč jsi mi nikdy neřekla, že mluvíš nerrsky?“
„Nezajímal ses. Neptal ses. Přicházels a odcházel.“ Astrie se zamračila.
„Vždyť…“
„Ne.“ Utla jej znovu. „Neříkej nic prosím tě, odejdi.“
„Ne.“ Rozčilil se Jeremiáš, „takhle to neskončí. Musíme si promluvit! Já tomu nerozumím.“ Rozhodil rukama a bylo mu do breku.
„Ano, nerozumíš a nikdy jsi nerozuměl! Nechtěl jsi rozumět! Ani jsi se nepokusil!“ Astrie ukročila dál od něj a křičela. Viděl, že její oči zvlhly. Co udělat? Co říct? Návaly pocitů beznaděje jím zacloumaly.
„Astri, to co k tobě cítím..“
„Co ke mně cítíš! Ty a jen ty! A co já?“ křičela a první slzy jí kreslily mokré cestičky po zašpiněné tváři.
„Nech mě být!!“ Otočila se a skryla si tvář do dlaní.
„Já jsem to tak nemyslel, co jsem udělal? Nerozumím.“ Musel vypadat asi zoufale, ale teď už to bylo jedno. Všechno bylo jedno. Hořící Scorcio, Patron, povstání, hvězdy na nebi.
Guillermo vykročil a napřáhl k němu čepel. „Estáte quieto!“
Jeremiáš se na něj podíval oči plné vzteku.
„Ty se do toho nepleť zmetku!“
„Vete.“ Klidně mu odpověděl Guillermo.
Jeremiáš si nechtěl zvykat na tenhle tón, ale stále byl při smyslech. Odhadoval šance. Patricio ukročil do strany. Chtěli jej dostat mezi sebe. Nebude mít šanci.
„Nasrat na všechno“, odhodil meč a zvedl ruce, „Miluji tě Astri! Miluji! Klidně ať mě nasekají na kusy.“
Astrie vzlykla, otočila se k němu. „Už nikdy tě nechci vidět!“ Utřela si slzy hřbetem ruky a rozmazala šmouhy na svých tvářích. „Nos tenemos que ir ahora.“ Odvrátila od něj tvář a vykročila k bráně.
„Astrie poslouchej!“ Jeremiáš nakročil proti čepeli. Jemně se mu zabodla do hrudi.
Dusot kopyt z ulice zkazil atmosféru.
Astri sebou trhla. Jeremiáš se nestačil ani nadechnout a hlavice Guillermova meče mu udeřila na kořen nosu. Patricio mu podkopl nohy. Žuchl sebou na zem a bolestivě se kousl do jazyka. Zatmělo se mu před očima. Uslyšel jen cupitání vzdalujících se bot. Převalil se na kočičích hlavách a vyplivl krev. Kůň se přibližoval. Opřel se o ruce a posadil se.
Kopýtko prudce zastavil před Jeremiášem, vzepjal se. Jakub seskočil na zem a sklonil se k němu.
Jeremiáš skrčil nohy, vzal svou hlavu do dlaní a poprvé od té doby co mu zabili otce ucítil své slzy.
Seděl tam od krve mezi mrtvolami. Sám se necítil jako živý.
„Jeremiáši. Jeremiáši!“ volal na něj Jakub. „Jsi zraněný?“
Beznaděj, strach, bezmoc, dálka a bolest se draly s jeho slzných kanálků ven. Neslyšel co Jakub volá. Nechtěl nic slyšet. A slzy pomalu smývaly z jeho rukou krev.

Cesta za hvězdou » Bolest

Bolest