Lekce slušnosti

Ulf — Fri, 10 Oct 2008 23:37:46 +0000

Bylo časně ráno. Mráz ozdobil okenní tabulky skla. V místnosti nebylo teplo. Pod dekou na posteli u zdi ležel Jakub. Krk měl pečlivě zavázaný kusem látky. Spal jako dudek. Lehce oddechoval a mračil se ze sna. Vedle dveří zabalená ve dvou teplých dekách odpočívala na posteli Liška. Byla bledá, vyčerpaná, měla mělký dech, ale spala tvrdě.
U paty postele na zemi seděl Jeremiáš, měl ruce svázány koženým řemenem. Rezignovaně hleděl chvíli do země a nebo do kouta. Hlava mu padala únavou, ale seděl nepohodlně, řemen se zařezával do zápěstí, které jej bolelo už od té doby, co mu na ně šlápl v lokále Motýl. Navíc měl napuchlý kotník a pomalu jej podezíral, že je vymknutý. Asi už byl starý na takovéhle rvačky. Byl to stejný kotník, který to odnesl při návštěvě v Citadele. Staré rány. Jeremiáš jich měl nepočítaně. Bolest a zima mu nedovolily usnout, navíc se cítil malátný a rozlámaný. Bolela ho hlava jako po pořádném flámu. Dával si dohromady co se stalo dole v lokále a nešlo mu do hlavy, jak to že on tu sedí dolámaný, ruce svázané a ten cucák, kterého vykuchal jak rybu si pohodlně odfukuje na posteli.
Pohled mu zabloudil k vytáhlému chlapíkovi v kůžích. Ta malá holka mu říkala Motýl. Moc mu jako motýl nepřipadal. Vypadal, že má v sobě spíš něco vlčího, ale možná to byl jen pocit, který se Jeremiášovi usídlil v hlavě skrze těch smradlavých kožek, v kterých byl oblečený. Vypadaly, že jsou vlčí, ale to nebyl Jeremiášův obor.
Chlapík seděl na posteli, hlavu skloněnou, oči přivřené. Dech nebylo slyšet, vypadal jako mrtvý. Ruce složené v klíně spolu s vytaženým divným mečem. Ten meč Jeremiáše zaujal. Dlouhá čepel, delší než jeho a zdála se tenčí. Žádná záštita. Čímsi mu ten meč připomínal břečťanová vrátka v zahradě Citadely. To by mohlo vysvětlovat tu dlouhou a tenkou čepel. Zkoumavě si meč prohlížel. Ohmatával jej očima a představoval si jaké by to bylo držet jej v ruce. Uvažoval o jeho těžišti, váze. Trhnul sebou když se jeho oči setkaly s Motýlovým pohledem. Ten chlapík jako by věděl, na co Jeremiáš myslí. Ta představa se mu vůbec nelíbila. Jeremiáš si vlastně ani nevšiml, kdy Motýl otevřel oči a jak dlouho si asi prohlíží zase on jeho. Otočil se od něj a koukal zase do kouta. Neměl co ztratit a tak nějak si chtěl najednou popovídat.
„Říkal jsi, Motýle, že se dohodneme,“ zašeptal do studeného ticha Jeremiáš.
„A jaká je tvá nabídka Dračí bratře?“ tiše odpověděl Motýl. Jeho hlas se zařízl do Jeremiášovy mysli jako břitva.
Ten chlapík mu nepochybně viděl do hlavy. Žádný z lidí z Nearry nevěděl nic o dartanských dračích rituálech. Ty byly neznámé i pro dartance z neválečnické kasty, což teprve pro pohany z Nearry. Tyhle informace měly cenu života, možná i mnoha životů. Jeremiáš byl najednou zmatený. Cítil se jako nahý, odhalený, poznaný. V náhlém návalu vzteku se otočil a pohlédl Motýlovi zpříma do očí. Jako by se uvnitř něj probudilo něco mohutného a mocného co tam spalo.
Motýl uhnul pohledem a podíval se dlouze na Jeremiášův meč opřený u Jakubovy postele.
Vztek a snad z něj pocházející síla a energie, zbavila Jeremiáše bolesti a tupého pocitu v hlavě. Jako by najednou viděl vše jasně. Byl to silnější pocit, než při samotném zasvěcení. Najednou zde s ním byla – síla draka. Meč u postele se zachvěl a Jeremiáš vyskočil na nohy.
Kožené řemínky na zápěstí povolily. Z Jeremiášova hrdla se vydralo hluboké zasyčení a jeho meč se zařinčením spadl na zem.
„Yr aemen Ca Draich!“ zakřičel Motýl vztáhl ruku a skočil mezi Jeremiáše a jeho meč.
Do jeho hrudi udeřilo kladivo energie z natažených prstů Motýla. Jeremiáš přelétl pelest postele a dopadl na dřevěnou zeď.
Z pravé nosní dírky ukápla na zem kapka Motýlovy krve. Vztyčený meč a natažená dlaň udržovaly Jeremiáše v klidu. Než stihl popadnou dech, promluvil do ticha Motýl: „Uděláme dohodu, nabízím ti volnost, výměnou za to, co ti nepatří a nikdy nepatřilo.“
Jeremiáš popadnul dech, zamrkal a najednou bylo vše pryč. Cítil slabost až v konečcích prstů, ležel na posteli a valil oči z důlků. To byla magie! Opravdová magie Prvních. Necítil se být v pozici, kdy by mohl vyjednávat. Vlastně se vůbec necítil. Jen silou vůle držel svou mysl při vědomí. Těžce dýchal a sledoval jak se na své posteli posadil Jakub a jak Liška vyjeveně kouká zpod dek na Motýlův krvavý nos.
„Nemám páru o čem mluvíš,“ zasípal Jeremiáš a posunul se na loktech blíž ke stěně, ke které byla postel.
„Mluvím o té ozdobě co máš na krku, o klíči od stříbrné zahrady.“ Řekl klidně Motýl a spustil nataženou ruku podél těla.
Jeremiáš zahlédl jak krev na Motýlově nose zmizela, jako by se vsákla do jeho kůže. Přejel mu mráz po zádech. Čert vem klíček i zahradu, celou Citadelu i s prokletým Scorciem. Astrii i místokrále, tohle nebyl jeho boj. Pomalu sáhl za košili a strhl klíček ve tvaru lístku břečťanu z krku a hodil ho po Motýlovi. Ten jen natáhl ruku a chytil jej ve vzduchu, ani se na něj nepodíval, očima stále sledoval Jeremiáše.
Tmavé Motýlovy oči jako by jej přišpendlily ke stěně. Dravčí oči a zježené chlupy, úzkost někde v břiše, to byly nejnovější Jeremiášovy pocity.
„Hele Motýle nemusíš mě přeci zabíjet,“ suše polkl Jeremiáš, „můžeme dělat, že jsme se nikdy nepotkali, půjdu vám všem z cesty.“
Motýl se pomaličku přiblížil na dosah čepele. Jeremiáš se přitiskl ke zdi.
Liška si přetáhla přes hlavu deku.
Jakub se zamračil a přiskočil k Motýlovi. „Nech ho být! Nech ho žít! Slíbils mu svobodu.“
Položil ruku na předloktí Motýlovy ruky, ve které držel napřažený meč.
Motýl se zastavil, jeho pohled se odlepil od vystrašeného Jeremiáše, zabodl se do Jakubovy ruky a pak přímo do jeho obličeje. Jeho pichlavý pohled nějak roztál v Jakubových očích a Motýl sklonil zbraň.
„Jak myslíš, ale abys toho jednou nelitoval.“ Ohlédl se k hromadě dek pod kterou se choulila Liška.
„Sestřičko půjdeme, naše cesty a cesty tvého člověka se dělí.“
Liška odhodila deku a popadla své věci. Ani se neohlédla, otevřela dveře pokoje a rychle zmizela na chodbu. Jakub zahlédl její slzy. Bylo mu jí náhle líto.
„Doufám, že se ještě potkáme příteli?“ obrátil se na Motýla.
Ten se zašklebil a řekl: „Doufej a pak určitě.“ Poplácal Jakuba po rameni a vyklouzl tiše ze dveří za Liškou.
Jakub s Jeremiášem osaměli.
Ten mladík mu zdá se zachránil život. Jeremiáš nevěřil svým očím. On ho vykuchal jako rybu a ten člověk mu zachránil krk. Nevěřícně kroutil hlavou a prohlížel si ho. Ten mladík se ho zastal. Kapitán Jeremiáš Telltag nikomu nezůstane nic dlužen. Ten chlapec toho, že mu dnes zachránil život rozhodně litovat nebude, o tom byl Jeremiáš už teď pevně přesvědčený.

Cesta za hvězdou » Lekce slušnosti

Lekce slušnosti