Mátou a senem

Ulf — Fri, 10 Oct 2008 23:55:05 +0000

Stmívalo se. Večernice zablikala mezi šedivými mraky na obloze, které hnal vítr někde daleko na západ k dartanským městům. Oheň zapraskal a kolem proletěl utržený zlatý list kaštanu. Nedaleko se pásl Kopýtko a Jakub netrpělivě vyhlížel na cestu k Javorové. Rozhrábl ohýnek větví a zachumlal se do pláště. Vzpoměl si na slova motlitby, přivřel oči a vyznal se. Nedokázal se soustředit. Nedaleko ležící hladký kaštan mu sám vklouzl do dlaně. Sevřel jej a vstal. Přejel pohledem šedivý obzor. Slunce se už schovalo za kopec, ale jeho záře jen prodlužovala stíny. Pár listů z kaštanu se lehce sneslo do trávy a studený vítr Jakuba šlehl po tváři. Vehnal mu slzy do očí. Setřel je hranou ruky a znovu se podíval na cestu.
Měla přehozenou kapuci pláště přes vlasy. Do dlouhé sukně se opíral vítr. Jakub se usmál a rozběhl se.
Zastavili se na pár kroků od sebe. Zelené studánky očí v houstnoucím šeru. Havraní kadeře, se kterými si pohrával ledový vichr. Nenechal ji čekat.
„Vrátil jsem se Marjánko.“
Usmála se a vykročila k němu. Možná trochu rychleji než by čekal. Potěšilo to. Objal ji a pevně přitiskl. Teprve po chvíli si uvědomil, že se mohla poranit o jeho zbroj. Pustil ji a podíval se jí do očí. Plakala. Tiše s úsměvem na rtech.
„Vrátil jsem se Marjánko“ zašeptal a znovu ji k sobě přitiskl.
„Věděla jsem, že se vrátíš Kubíku.“ vtiskla se do jeho objetí.
Kolem skučel severák a proháněl se po strništi. Zvedal stébla do vzduchu a točil jimi. Opřel se i do nich, ale nic nezmohl, jen Jakubovi rozcuchal vlasy a Marjánce škubnul pláštěm. Mezitím na nebi zmizely šedé mraky a vymetenou oblohu prosvítily podzimní hvězdy.
„Půjdeme si sednou k ohni,“ navrhl Jakub a vzal Marii kolem ramen. Ke starému kaštanu to měli kousek.
Ohýnek znovu zapraskal, když do něj Jakub přiložil několik suchých větví. Usmál se na sedíci Marii a pohladil něžným pohledem jeji ruce natažené k ohni. Zvedl se a poopravil zástěnu z deky připevněnou ke kmeni stařičkého stromu. Oheň se rozhořel a severák neprofoukl hrubou látku. Voněla po koni a senu. Jakub si přisedl a Marie opřela svou hlavu o jeho rameno. Byla to ona. Jeho Marjánka, vlasy jí voněly mátou a senem. Zavřel oči a přitiskl se k ní. Bylo mu krásně, teplo, cítil klid někde hluboko v duši. Tisíce plamínků svíček v chrámu, letní slunce ve tváři. Otočil se k Marii a podíval se do jejích zelených studánek. Opatrně vzal její hlavu do svých dlaní. Pohladila je svými dlaněmi a její tvář rozzářil úsměv, který si Jakub pamatoval z dob, kdy byli dětmi. Někde v hloubce jejích očí našel jistotu svého rozhodnutí.
„Miluji tě Marjánko, jsi v mých snech, kdesi hluboko v mém srdci, není den, kdy bys mě neprovázela v mých myšlenkách. Nedokážu si představit, že bych odjel a neřekl ti to,“ zašeptal.
Dlouhý pohled jejích očí. Po tváři se skutálely první slzy do trávy. Ucítil slzu i na své tváři. Její ruce jej přivinuly k sobě. Políbila jej. Dlouze. Slzy byly slané. Myšlenky na zítřek odnesl severák. Plakali a líbali se. Byli tam jeden pro druhého na jeden dlouhý okamžik. A prastarý kaštan stál nad nimi nehybný ochránce jejich prvního milování.

Žhavé uhlíky rozfoukával vítr. Svítalo. Zabalená v kožešinách, rozpálené tváře milováním stále spící Marie. Byla jiná. I Jakub byl jiný. V hlavě kupu výčitek. Stálé pochyby. Nepochyboval o tom co cítil někde v hloubi srdce, ani o Marjánce, pochyboval o sobě. Přál si probudit se sám. Bez obav z rána a slov, myšlenek, které přicházejí. Rozhrabával popel s uhlíky větví a snažil se nemyslet. Nedařilo se mu to. Vzbudila se.
Rozpačitě se usmál. Ten úsměv si vyměnili navzájem.
„Budu muset jít.“
Usmál se. Ucítil žhavé uhlíky někde v sobě. Věděl za kým. Oblékla se a přisedla si.
„Přiď se rozloučit.“ Pohladila jej po vlasech a políbila na tvář.
„Přijdu.“ Jakub věděl, že to neudělá.
Zamířila k cestě do Javorové, zamávala mu. Havraní kadeře ve větru a rozzářený úsměv. Díval se tím směrem ještě dlouho poté co její silueta zmizela v ohybu cesty. Chtěl umlčet srdce plné žhavých uhlíků i myšlenky, které voněly mátou a senem. Vlastně neměl kam spěchat, posadil se blíž k ohni a přiložil.

Cesta za hvězdou » Mátou a senem

Mátou a senem