Víla

Ulf — Fri, 10 Oct 2008 23:58:42 +0000

Jeho meč mu vypadl z ruky. Jakub klesl k zemi a krvácel. Spadané listí se lepilo jeho krví k mechu. Umíral. Les okolo se zatočil. Stromy a větve pomalu ztrácely obrysy a barvy. Vše zešedlo a rozplizlo se. Jeho vědomí se řítilo do černé propasti smrti. Pokusil se o modlitbu, ale ucítil jen krev v ústech a z jeho rtů vyšlo jen tiché zasténání. Nesnesitelná bolest projela jeho tělem. Omdlel.
Byla u něj, držela ho za ruku a hladila po tváři. Jeho tváře hořely. Cítil, že vnímá jen některé podněty. Skrze bolest pronikala pouze zima. Všimla si toho a přikryla jej pečlivě dekou. Vlastně dokázal vnímat jen to, že tam je. Žena. Voněla zvláštně, trochu lesem, trochu po spadaném listí a pak ještě po něčem příjemném, co nedokázal zařadit, připomínalo mu to rodiče.
Střídavě upadal do hlubokého spánku, nebo blouznil. To pak byla u něj, sám by nevydržel zápasit s těmi šedými chapadly, které neustále stahovaly jeho duši do nebytí. Častokrát ji v noci vzbudil. Objevila se u jeho lůžka a její ruce jej uklidnily. Měly zvláštní kouzlo, ty její ruce. Cítil z nich teplo, lásku a klid, dokonce dokázal vnímat, že skrze ně do něj proudí radost ze života a životní síla. Pak vždy tvrdě spal a ráno už mu bývalo lépe. Neměl představu o čase, který utekl. Byla tu jen ona a on. Snad hodiny, snad dny či týdny jeho mysl a tělo bojovalo o život. A vždy když už by vyčerpaný a vzdával vše, objevila se vedle něj. Když sálal v horečkách její ruce chladily, když se třásl zimnicí, dokázaly zahřát a zahnat zlé noční můry.
V ten den jej ze snu zpět přivedly překrásné tóny flétny. Otevřel oči. Seděla zády k němu na kraji jeho lůžka a tiše hrála. Vysoká černovlasá dívka. Něco na ní jej uvádělo v neklid. Přestala hrát a otočila se k němu. Šedozelené oči, které na něj pohlédly byly tak známé. Nedokázal si je vybavit. Snad je zahlédl někdy v dětství. Cítil svíravý pocit v hrudi, čím déle se do nich díval. Nedokázal se od nich odtrhnout. Stále vnímal jak je zesláblý. Vykouzlila na své tváři překrásný úsměv.
„Odpočívej a spi Jakube, ještě musíš odpočívat“
jeho dlaň se jej jemně dotkla na tváři a Jakubovo vědomí se propadlo do snění. Zdálo se mu jak ji svírá v náručí. Tak dlouho ji znal. Každý její úsměv, pohyb i myšlenku. Jak jen na ni mohl zapomenout! Slíbil si, že už se to nestane.
Listy stromů několikrát změnily svou barvu a opadaly. Byl vedle ní když slunce rozpalovalo kameny na pláži jezera i když byly jeho paprsky jen jehličky světla které se odrážely v krystalcích ledu na těch samých kamenech. Usínal vedle ní a držel ji v náručí, hladíval ji po vlasech. Byla tak hrdá a silná, alespoň zdála se taková být. Byly ale chvíle, kdy plakala. Připadala mu tak bezbranná a zranitelná. Nemohl jí pomoci, nevěděl proč, ale vnímal, že ona je přesvědčená o tom, že není ten pravý čas. To ji pak dlouho držel v náručí dokud neusnula.
Procitl ze snu. Na spadaném listí a mechu byla jeho zaschlá krev. Žil. Okolo zelené stromy lesa, vše mělo jasné obrysy a barvy. Byl sám. Ucítil bolest, chyběla mu. Rozhlédl se a zavolal:
„Vrátím se pro tebe, dá-li osud najdu tě a budeš šťastná!“
Vítr třepetal listím stromů a odnášel jeho slova. Jakub stál uprostřed lesa a věděl, že ona je tam s ním. Jeho oči ji neviděly, ale věděl, že ona ví, že se vrátí. Usmál se, zvedl meč z mechu. Pak se ještě jednou rozhlédl a vydal se ke kraji lesa.

Cesta za hvězdou » Víla

Víla