Hostinský se na něj dlouze zadíval a rozchechtal se. „Ty máš ještě tu drzost se vracet? Ty odtud po svých neodejdeš!“ Hmátl pod pult, ale Jakub byl připravený a rychlejší. Obraz bolesti se rozletěl lokálem a zkroutil hospodského pod pult. Roznášející položil poháry na stůl a vrhl se na Jakuba s dýkou.

Jakub se rozhodl rychle a zformoval vzor zbroje. Nůž se neškodně zarazil o jeho podvlékačky. Jakub překvapeného muže hrubě odstrčil a nakopl do rozkroku. Dal do toho kopance vše, co si pamatoval z toho, kterým jej počastovali oni v lese. Muž se zkroutil v bolesti u jeho nohou. Několik hostů se zvedlo a postavilo se mu do cesty. Natáhl k nim dotek strachu. Levá ruka ho zasvědila na předloktí, neznepokojoval se tím. Lidé mu uhýbali a několik urychleně zaplatilo a mělo se k odchodu. Došel až za pult k hostinskému. Zachytil vzor bolesti na něm a přidal na intenzitě. Louže moče u jeho nohou a vyvalené oči byly měřítkem utrpení.

„Přišel jsem si pro své věci. Kde je najdu?“ zopakoval klidně Jakub.

Měl náhlý nával vzteku toho muže rozdrtit na kaši vzorem bolesti. Cítil puls vlastního srdce a zpěněnou žluč v horké krvi, kterou hnalo do žil. Ten muž patřil k jeho Marii, kdyby zemřel…

Pocity přerušila táhlá bolest v předloktí. Kůže jej začala pálit. Nebylo správné použít vzor bolesti k dlouhému utrpení, a nebo se realita snažila roztrhat jeho vzor? Nechal jej odeznít a neudržoval jej. Všiml si kapky krve tekoucí po jeho tváři od pravého ucha. Na rtech ucítil pachuť krve. Zapomněl se v návalu vzteku a překročil hranici reality. Zase porušil pravidla!

Muž na zemi se svíjel, slintal a blábolil nesrozumitelné nesmysly. Jeho opuchlý fialový jazyk a krví podlité oči vyhnaly zbytek hostů, ještě než Jakub vychladl. Stál tam a přemýšlel, na co má právo.

Dveře do kuchyně se otevřely a v nich stál třetí muž. Jakub si ho také pamatoval, a když k němu obrátil zrak, muž ucouvl a zvedl ruce. „Milost! Nechej mne být. Co chceš?“ V jeho hlase bylo cítit strach a bezmoc.

„Přišel jsem si pro své věci.“ zopakoval Jakub.

„Tady, tady!“ muž afektovaně gestikuloval směrem do kuchyně. A když se k němu Jakub vydal, rozeběhl se od dveří pryč na druhou stranu pultu.

Kazajku a zbroj našel v rohu u dvou sudů a pytle s brambory. Meč a boty byly spolu s opaskem pověšeny u krbu. Na první pohled nic nechybělo. Jakub nespěchal a oblékal se.  Šlo to pomalu. Přemýšlel u toho, co udělá. Najde Marii a odveze ji odtud. Patří k sobě, pevně se rozhodl.

Dveře se otevřely a dovnitř vpadl hostinský s vyvalenýma očima. Byl v zuboženém stavu. Jakuba až vyděsilo, co mu udělal.

„Táhni za tou čubkou, vrahu! Dám tě k soudu.“

Jakuba to zaskočilo, nečekal, že se hostinský vzpamatuje tak rychle. Navíc netušil, o čem to mluvil. Zamračil se a rozhodl se být tvrdý.

„Okradli jste rytíře Řádu, jste sebranka, která zaslouží pověsit. “ A náhle mu to došlo. On mluvil o Marii! Nával ohnivých emocí drtil jeho nitro.

Pak se rozhodl a vypustil ten vztek ven.

Z očí vytryskly krvavé slzy. Kůže zčernala a pokryla se černýmy puchýři. Hostinský vyvalil oči a snažil se křičet. Místo toho se nadechl a umřel.

Jakub sledoval bezvládné tělo, které dopadlo na podlahu. Kouřilo se z něj. Věděl, co se stalo. A cítil nával vracejícího se víru staré magie. Soustředil se na hlavní vzor a jeho linie, které teď držely jeho samotného pohromadě. Vír kroužil kolem a vyčerpával se ničením věcí okolo. Nedaleko stojící džbán a korbely popraskaly. Deska stolu se pokryla rýhami, vyschla a zkroutila se. Jedna z židlí se rozpadla a Jakub klesl vyčerpáním na kolena. Vír v posledním zákrutu zavibroval kolem jeho uší a s trhavým zvukem zmizel. Udělalo se mu nevolno. Z nosu opět tekla krev. Uvědomoval si, že je zapovězeno zabít člověka starou magií. Nevěděl proč, ale pravidla Řádu nepřipouštěla diskuzi.

Cítil se jako nečistý vrah a smilník. Vlastně si vše zasloužil, bití a ponížení. Byla chyba, že vše neodevzdal v motlibě Pánu. Drak v něm dnes úřadoval. Polekala jej už jen ta myšlenka. Levá ruka pálila. Vyhrnul si rukáv košile a zahlédl krvavou spáleninu na levém předloktí. Vylekaně si ji prohlížel. Spálená kůže se loupala v cárech pryč. Bolest pulzovala. Opatrně se dotkl zraněného místa a zavřel oči. Z posledních sil zformoval obraz léčení a vyslal jej. Ten ještě neopustil ani jeho mysl a už byl rozcupován vzorem Draka. Drak byl zde, sílil a zuřil, tak jako Jakub před chvílí. Ten teď s vyvalenýma očima hleděl na ruku a neměl sílu se modlit.

Pak vám cestu zastoupí kluk a dychtivě vás osloví. Napoprvé mu moc nějde rozumět, protože mluví rychle a huhlá, ale pak rozeznáváte obvyklé zvuky slov a vět.

„ … dil nabídku co se neodmítá, je to kousek pojďte za mnou. “ a zakřenil se do slunka.
Jeremiáš si poďobaného výrostka pořádně prohlédl. Měl volnou šedivou halenu, kožená kaťata barvy ulice a kvalitní škrpále.
„ Dobře hochu, takže ještě jednou a pomaleji, kdo, co a kam že to mám jít? “
„ Patron pane by s vámi rád mluvil a urovnal spor, který máte. Jmenuji se Simon a jsem tu, abych vám vyřídil..“
„ Aha.“ Utnul kluka rázně Jeremiáš. „Dneska nepřijímám chlapče, pokud chce se mnou veličenstvo mluvit, ať zvedne zadek a dojde osobně na posádku, někde tam mě najde. A ať je to po obědě jdu spát. Sbohem.“ Odbyl chlapce a vykročil potácivým krokem vstříc široké ulici.
„Pan bývalý kapitán by si to měl rozmyslet,“ zastoupil paprsky slunce vytáhlý střelec z kuše.
Jeremiáš ucítil další kroky po stranách ulice a trochu vystřízlivel. Pomalu povolil opasek s mečem na rameni a začal si v duchu nadávat.
„Pro takového hrdinu by byla hanba kdybychom museli šáhnout k násilí.“ Dokončil hlas ze slunce.
„ Když urovnat, tak urovnat.“ Shrnul to Jeremiáš, odhaduje své šance. Scorsijské živly kontra on pro dněšek vedou. Nejsilnějším dnešním argumentem byl samostříl.
Rozhodl se pokývat hlavou a prohlásit odevzdaně: „Jsem váš, půjdeme tedy za strýčkem.“

Cesta se táhla jak uleželý sýr, který si včera dal v krčmě k pivu. Snažil se využít každý okamžik, aby eliminoval zbytky alkoholu. Využil i chvíle, kdy zatáčeli do jedné z uliček a připásal si opasek se zbraní. Nikdo neprotestoval.

Ulice začínaly lemovat malé, na sebe nalepené domky, místo vysokých budov s průčelím. Z čistých dlážděných chodníků se stala hrubá dlažba, nebo jen kameny zapuštěné v udusané zemi. Strouhy podél chodníků vůbec žádné, a nebo zanesené listím a blátem. V jedné byl vklíněn i rozpadlý škrpál.
Domy se pozvolna měnily v chalupy z cihel a dřeva, typickou zástavbu Spodního města. Uličky plné špinavců, jak se místním obyvatelům přezdívalo. Ustupovali jim z cesty s vyděšenými pohledy. Skupinka pomalu mířila k Patronově rezidenci, Hedvábnému domu u malého náměstíčka s pranýřem, kterému nikdo neřekl jinak než Bláťák.
Jeremiáš tak daleko v Spodním městě nikdy nebyl i když povídačky o těch místech dorazily i do paláce. Cítil se nesvůj a přemýšlel jak vyklouznout. Alkohol vyprchal a nervozita vzrůstala spolu s mírou jeho střízlivosti.
Bláťák na který dorazili dělal čest svému jménu. Mezi několika hrubými kameny zapuštěnými do bláta se rozlévaly hnědé kaluže. Bylo zde několik stánků a skupinky pokřikujících špinavců. Na strategických místech náměstí několik Patronových lidí. Zamračeně vypadající hrdlořez na pavlači Hedvábného domu vše sledoval s pohodlné vyřezávané židle. Jeremiáš napočítal osumnáct Partonových lidí. Přituhovalo. Alespoň pro něj. Jen se utěšoval myšlenkou, že Simon nelhal a Patron s ním chce jejich záležitosti urovnat. Zoltánova smrt byla stále ještě čerstvá záležitost.
Jeremiáše svrběly zpocené dlaně.
Nikdo si jich moc nevšímal, Patronovi lidé, zdálo se, často přiváděli návštěvy do Hedvábného domu.
U vchodu jim pokývl jeden z Patronových raubířů a vpustil je do lokálu.

Vydýchaný vzduch a vůně alkoholových výparů připomněly Jeremiášovi jeho ráno. Nebyl rozhodně v situaci, aby se napravoval, čím se zkazil. Očima spočetl Patronovy lidi, a zamyslel se, na co je potřeba tolik ozbrojených mladých mužů. Patron má nějaký plán a jeho intuice mu řekla, že se ho ten plán bude nejspíše velmi týkat. Ta myšlenka ho uklidnila, naplnila pocitem vlastní ceny a v duchu se rozhodl si Patronův návrh pozorně vyslechnout a pečlivě zvážit.

„Hej ty tam jak máš tu patu? A co ta ruka?“ přikročil blíž a plochou stranou meče vyškolil nováčka po zápěstí. Možná víc přitlačil jako by chtěl potrestat někoho jiného. Cvičný klacek dopadl na zem. Jeremiáš se ušklíbl na cvičence s bolestným výrazem ve tváři.

„Znova!“ studeně odsekl.

Nebavily ho tyhlety korektůry. Nebavilo ho to lezavé slunko, ťukání klacků, pálení žáhy a vůbec cokoliv na co se dnes podíval. Deset takových jako tu cvičil by si neporadilo ani s dartanským děckem natož s regulérním ozbrojencem, ale co, byli to nadšenci z města, proč jim nevyhovět.

Když za ním přišli vyspával po opici na schodišti ve věži, zabalený do roztrhaného šedostříbrného závěsu s vyšitými motivy květin. Bolela ho hlava, pořádně si nevzpomínal jak se na toto místo dostal. Vybavoval si jen sklep a to opravdu silné víno, které pil.

Probudili ho když jím zatřásli. Nemuseli dlouho, protože schody jsou docela nepohodlné místo ke klasickému spánku. Byli tři i když Jeremiáš by řekl spíš dva a půl. Písař, hostinský a knihovník. Zástupci města Scorcia. Byli směšní i když se jim nikdo neodvážil smát.

„Velemistře, velmi se omlouváme, že vás budíme“ zahuhlal hostinský se špinavou čapkou.

„Hledali jsme vás pane“ doplnil písař a knihovník přikyvoval.

„Rádi bychom vás požádali“, pokračoval písař, „za cechy a radu města..“

„..za občany“ doplnil hostinský a knihovník přikyvoval.

„abyste se k nám připojil“ dokončil hostinský.

„K naší veleradě“ doplnil ještě pohotově písař, „a pomohl nám s výcvikem domobranců.“

„I zaplatíme, škodný nebudete“ huhňal hostinský.

Jeremiáš se tehdy ještě vzpamatovával po opici. Citil že má „nakoupeno“ ještě na několik hodin. Pokusil se vstát, zavrávoral, zachytil se knihovníka, který se pod ním málem podlomil, kdyby jej nepřidržel hostinský a Jeremiáš by si určitě velmi škaredě ublížil na příkrých schodech věže.

Nezmohl se na nic jen na pokus o usměv a bezradné zapotácení. Celý proslov pak uzavřel mávnutím rukou.

Nastala trapná chvilka mlčení a postávání. Písař se pokusil i šoupat nohou.

„Yjo“ prohlásil nakonec Jeremiáš “

A tak se ocitl na náměstíčku u fontány uprostřed nadšených domobranců z města, kteří měli bezbrannému městu zajistit ochrannou ruku. Nyní tam stáli vybaveni klacky a elénem čerstvých rekrutů. Jeremiáš se nezdržoval úvodem a mlhavě vzpomínal na to jak vlastně začal výuku. Alkohol bylo svinstvo a během několika hodin kdy měl pořádného sušáka ho chytlo i pálení žáhy.
Nechal si donést velký pohár čerstvé vody. Klacky ťukaly o sebe a nejisté šoupavé kroky branců ho bily do očí. Nejraději by jim opravil všechno, ale nemělo to smysl, alespoň ne teď. Důvěřovali mu, že je něco naučí a on si uvědomoval, že to co v nich zůstane až odsud odejdou může být skutečnost, která je napříště bude dělit od jejich vlastní smrti.

Dobrá, přemluvil sám sebe, je načase je něco naučit.

„Dost!“ zakřičel, „začnem pěkně od začátku. Koukejte sem!“
Postavil se před ně a pozvedl zbraň.
„Kdo z vás to nevidí poprvé tak se postavte tamhle, ostatní běžte do strážnice dole a doneste si něco s čím myslíte že umíte zacházet nejlíp.“

13.3.2010, 25.3., 19.8.

Guillermo znovu přiložil, sledoval Patricia, jak vkleče odříkává drači žalozpěv za mrtvé bratry. Rozhrábl uhlíky klackem a přidřepl k ohni.
Byl konec podzimu. Nad šedivou plání zářily čerstvě zimní hvězdy. Tábořili u kraje lesa. V závětří vápencového balvanu spala Astria. Byla jako, růže s ostrými trny. „Princezna snoubenka“, jak jí znali dračí bratři, ta, která jednoho dne, podle pověstí, osedlá draka.
Zbyli tu jen oni dva, aby ji bezpečně dopravili k otci
Zbystřil smysly.
Astri něco polohlasně zamumlala ze spánku.
„Jeremio!“
„Jeremiáši…“

Když zavřeš oči
a sen pohladí tvá víčka.
Já polibek ti vtisknu na rty
a snad potkáme se u fontány.
At se nám tolik nestýská.

Pak se stíny tvých snů na polštáři
s dny co přijdou v kalendáři
s vůní lásky milování
od večera do svítání
tu budu ležet s srdcem přituleným k tvému,
dnes usínám a myslím na svou milovanou ženu

Na tmavé obloze
hledám si odpovědi,
zítra se probouzet
chtěl bych už naposledy.

Dlouhý byl sen, krátké je probuzení,
srdce má další ranku,
přijde-li zahojení..