Cesta za hvězdou

Nad mořem zapadalo slunce a červánky spolu s temně růžovým sluncem jako by z dálky odrážely ohnivé plameny ve Scorciu. Spodní město hořelo rudě, Citadela bíle. Nová a další oranžová světýlka se rozblikaly v ulicích města a trávily vše co nebylo z kamene.
Bílý plamen v Citadele probral mnohé z lhostejnosti a probouzel skrytý hněv proti cizincům. Slunce mizelo pomalu za obzorem, a noc která se setměním přicházela měla šerem skrýt mnohé nevyřízené účty a křivdy. Dnes byl večer kdy se mohly tyto dluhy vyrovnat.

Hlavní ulici neosvětlovaly plynové lampy, dnes je ještě nestihl nikdo přivést k životu. Masivní železnými pláty pobitá brána Citadely byla zavřená. Mezi cimbuřím nad ní stála dvojice dartanských vojáků v říšských barvách. Jejich nevěřící pohledy plné obav byly obráceny k hlavní věži Citadely zachvácené zářivě bílými jazyky ohně.
Ani jeden z nich si nevšiml vyzbrojené a nesourodé skupinky obyvatel Spodního města, kteří zamířili k bráně vybavení kromě jiného i dvěma žebříky a lanem. Nepozornost byla jednomu z vojáků osudnou. Lidé z Nearry si velmi rychle osvojili vynález který dartanci do Nearry přivezli – samostříl.

Jakub na Kopýtkovi klusal hlavní ulicí obklopen davem. Jeremiáš se snažil přidržovat jednoho třmenu a chvílemi vlál vedle Jakubova sedla. V těch okamžicích si ulevoval sprostými nadávkami na lůzu ze Spodního města, které byly během několika okamžiků plné ulice. Připadalo mu, že bílý plamen v Citadele byl jen signálem pro někoho ze Spodního města. Dával si to v hlavě dohromady a tak či onak z toho nejpravděpodobněji vycházel Patron. Dav se rozrostl o na několik desítek a Jeremiáš ani na okamžik nepochyboval, že nově příchozí jsou jeho lidé. Na běžné obyvatele města měli dobrou výstroj a výzbroj. Tuhle šarádu musel Patron připravovat dlouho. Čím více se přibližovali Citadele, tím víc se dav rozrůstal. Zdravý základ jejich skupinky se od nich ale stále neoddělil a to bylo dobře, alespoň o tom, byl Jeremiáš přesvědčen. Tři, kteří se prve modlili, když se Citadela rozhořela i odvážný ze dvou čumilů běželi stále s nimi. Jeremiáš odhadoval, že v davu je přinejmenším tucet lidí, kteří slyšeli jeho proslov před krčmou. V této situaci se je rozhodl považovat za ty nejspolehlivější z lidí okolo.
Po několika metrech dav zvolnil a zastavil. Hlavní ulici přehrazovala hradba hranatých okovaných štítů a naježená kopí. Jeremiáš se pustil třmenu a snažil se přes hlavy lidí před ním zahlédnout prostor před nimi. Jakub na Kopýtkovi převyšoval lidi kolem a měl tedy dokonalý přehled o situaci, Naklonil se k Jeremiášovi a řekl: „Co teď?“
„Popiš mi co vidíš“ odpověděl mu klidně Jeremiáš, když se nad ztichlým davem rozlehl zvuk píšťalky. Hradba naježených kopí a štítů se pomalu dala do pohybu proti nim. Jakub se rozhlížel a přemýšlel, kde začít. Odněkud přilétla k dartancům láhev, pak dva kameny. Neškodně cinkly o okované štíty. Dav zhoustl, když se zadní příchozí tlačili dopředu a přední řady začaly ustupovat dozadu. Kolem Kopýtka zůstával prostor. Válečný kůň budil respekt.
„Potřebujeme se zbavit důstojníka“, zhodnotil situaci Jeremiáš. „Podej mi ruku“, řekl a natáhl se k Jakubovi. Jakub mu pomohl na koně. Sotva se Jeremiáš usadil za Jakuba prohlásil: „Je to zlé to je stráž Citadely, ale dobré je, že je jich jen dvanáct, pokud dobře počítám, zlé je, že je to to lepší co proti nám mohli poslat. Navíc Ramon Naranja je dobrý velitel. Něco mě napadlo, zkusím se dostat až k němu a až zapískám na jeho píšťalku tak rozjeď koně.“ Než stačil Jakub něco říct, Jeremiáš seskočil z Kopýtka a začal se prodírat davem ke kraji ulice. Jakub jej sledoval, rozhodl se nečekat. Pobídl koně, dav se velmi neochotně rozestupoval. Nasadil si helmu, navlékl si na paži štít. Kopýtko se zastavil a Jakub vytasil meč. Přivřel oči, modlil se. Měl sucho v krku, tep srdce mu bubnoval v uších. Hradba štítů a kopí se nebezpečně přibližovala. Kopýtko nespokojeně zafrkal.
Jeremiáš zmizel z omezeného dohledu Jakubovy přilby, minul lampy na kraji ulice a vmáčkl se ke vchodovým dveřím jednoho z domů, který ohraničoval ulici. Chvíli počkal na vhodný okamžik, pak razantně vykopl jedny dveře domu z pantů. V chodbě uvnitř bylo tepleji než na ulici. Přimáčkl se zády ke zdi, přivřel rozražené dveře tak, aby nevzbudily pozornost. Nemodlil se. Vyhlížel škvírou ven.

Jakub zformoval obraz bolesti a mrštil jím do řady vojáků, zamával mečem, rozjel se proti nim. Několik odvážlivců z davu jej následovalo. Tisíce jehliček se zabodlo do jeho kůže, ucítil brnění v končetinách. Obraz bolesti narazil na obraz draka. Zaskočilo jej to, nicméně Kopýtko již vyrazil vpřed.
Jeden z vojáků zavrávoral. Obraz jej zdá se přece jen zasáhl. Zvuk píšťalky, náraz kopyt o pobitý štít a cinknutí meče o přilbici. Jakub srazil kopí mířící na hruď koně. Kopyta rozrazila semknuté hranaté štíty, jeden z vojáků upadl a druhého odhodil úder dozadu. Nedaleko na zemi se válel dartanec, držel se oběma rukama za hlavu. Plakal. Křik těch, kteří neměli to štěstí a probodlo je dartanské kopí, zvuk boje a hvizd píšťalky se mísil v jeden zvuk. Dartanci couvli a semkli se. Kopýtko dupal po zbytcích tří těl. Jakub mával mečem nad hlavou. Dav útočil na semknutou skupinku. Na zemi se válelo několik těl. Někteří zranění se plazili z dosahu boje. Zadní řady davu tlačily na ty vepředu a mnozí z útočníků se prostě sami nabodli na naježené kopí dartanců. Jednomu z davu se podařilo vskočit doprostřed skupinky a zasadit nožem ránu vojákovi. Ramonova čepel a kopí jiného jej okamžitě zbavily života. Nápor davu na devítičlennou skupinku polevil. Ramon zvedl meč, zapískal. Dartanci se zastavili, opět se seřadili. Ramon měl v úmyslu máchnout mečem a zavelet k protiútoku. V úzké uličce by řada kopiníků se štíty měla jednoznačnou převahu. Od zdi pár kroků od Ramona se znenadání odlepila postava a přiskočila k němu. Dartanská dračí čepel se mihla vzduchem. Ramonovi zmrzl vítězný úsměv na rtech a stružka krve z úst probublala píšťalkou. Jeremiáš se nezdržoval s druhým útokem. Prosekl levou plíci, doufal že třeba trefil okolí srdce. Než Ramon klesl na kolena, Jeremiáš využil příležitosti překvapení. Zarazil špici dartanské čepele do ledvin jednomu z vojáků. Voják stojící hned vedle něj se na něj otočil a špička meče mu ve stejný okamžik projela očním důlkem. Hradba štítů dartanců zakolísala. Dva ze skupinky se otočili na Jeremiáše, zbývající čtyři bránili pozice. Jakub pobídl koně, zformoval obraz ochrany. Rozjel se.
Jeremiáš se ušklíbl, vojáci ztratili výhodu dlouhé zbraně, podařilo se mu zkrátit vzdálenost. Dva úsporné pohyby, sek a bod. Trefil se dobře, z probodnuté tepny na něj chlístla krev. Dartanci se opět rozdělili, dva nyní stáli proti němu, dva drželi dav z dosahu svých spolubojovníků.
Kopyta válečného koně budila respekt. Odněkud z davu přilétl kámen a hlasitě cinkl o přilbici dartance, kterého omráčil. Ještě než dopadl na zem, rozsekali ho lidí z davu. Přes poslední tři dartanské vojáky se vzápětí dav lidí prostě převalil, nehledě na ztráty a zranění.
Jeremiáš se sehnul k zemi pro zakrvácenou píšťalku a pověsil si ji na krk. Jakub pobídl Kopýtka směrem k němu.
Hlavní ulice byla pustá, prázdná až k Citadele.
Spolu s píšťalkou na krku si Jeremiáš vzpomněl na stříbrný klíček od zahrady, uvědomil si, že dnes nemusí jít o život jen těm, kteří vytáhli proti dartancům, ale i těm, na kterých mu stále záleží. Nejdůležitější je Citadela.
Jeremiáš se přitáhl blíž k Jakubovi a téměř zakřičel: „Astri tam zůstala, já musím.“
Jakub kývl na souhlas a pobídl Kopýtka. Volnou rukou pomohl Jeremiášovi do sedla. Jeremiáš hbitě naskočil objal jej kolem pasu a tiše zašeptal Jakubovi do ucha: „Mám strach, prosím pospěšme.“
Kopýtko, jako kdyby sám věděl co má dělat. Podkovy zahrabaly o dlažbu a kůň vyrazil tryskem vpřed. Daleko vpředu před nimi se černala ohořelá, vyvrácená brána do Citadely.

Drobné, křehké sněhové vločky se snášely na kamenné kostky jako peříčka z roztrženého polštáře. Studený vítr odvál tmavé mraky z oblohy plné zářivých hvězd. Citadela hořela jasným bledým plamenem, který na tmavém nočním nebi zářil jako světlo majáku. Jeremiáš s Jakubem spolu s ostatními přítomnými v lokálu, vyběhli na ulici a stáli teď ohromeni před hostincem. Obrovský bledý plamen měl barvu hvězd a zářivé jiskry, které poletovaly vysoko nad ním se daly lehce zaměnit s hvězdami na obloze. Téměř bílá, světlem nasycená barva oslepovala a nepřirozeně bodala do očí, ale snad každý z města, kdo netrpěl slepotou, sledoval její mihotající se záblesky, tancující a pohlcující další části Citadely. Hořely střechy, okna i samotné kameny stavby. Vše co bylo dartanské, jako by někdo bledým plamenem očišťoval. Ta myšlenka byla podmanivá a vloudila se každému z pozorovatelů do mysli. Jistě to byl onen očistný oheň, seslaný na bezbožné Dartance samotným Božím hněvem.
Dva z postávajících se ohlédli k Jakubovi a znaky Řádu na jeho zbroji jim dodali odvahy.
„Oheň světla!“ Vykřikl jeden z nich a ukázal paží k Citadele, „nadešel den zúčtování, jak je psáno v knihách!“ Nečekal na odpověď a rozběhl se směrem k Citadele. Několik postávajících se rozběhlo s ním.
Druhý stále oddaně hleděl na Jakuba. Ten se překvapeně rozhlédl a zaregistroval, že stále více pohledů se začíná upírat k němu. Všiml si, že to vnímá i Jeremiáš, ten se zamračil a ukročil tak, aby Jakubovi mohl krýt záda.
„Den zúčtování!“ Zakřičel někdo z davu, který se rozrostl o lidi vycházející s domů.
„Pryč s tyrany!“ „Svobodu!“ Dav se pomalu začal pohybovat. Někteří se vydali pomalu k Hořící Citadele a cestou brali co jim přišlo do ruky. Několik se jich shromáždilo kolem Jakuba, tři z nich dokonce poklekli a začali se modlit.
Jeremiáš ostražitě pozoroval hlouček s rukou připravenou na jílci. Cítil tlukot vlastního srdce a vzpomněl si na častou repliku svého učitele – když nepřátel nerovno, každý šermíř nahovno. Začala pomalu nabývat na významu a důležitě se mu připomínala v hlavě.
Jakub vnímal jak kolem stoupá nervozita. Rozhlédl se po okolních tvářích hledajících odpovědi, vystrašených a odhodlaných tváří lidí z Nearry. Přemýšlel, co řekne, ale jeho rozum nějak ztratil schopnost formulovat myšlenky.
„Rytíř nás povede, porazíme Dartance!“ zakřičel kdosi za Jakubovými zády.
„Veď nás!“ „Bílý plamen!“ Výkřiků z davu přibývalo.
„Nearra!“
Jeremiáš se rychle rozhodoval. Cítil Jakubovy pochyby i svůj vzrůstající odpor k Dartancům. Teď byl ten okamžik, přál si ho, když ležel v kaluži krve na dlažbě Svážného náměstí. Dnes byl dost dobrý den na to zkřížit meč s Dartanci a třeba se setkat se s někým z těch tří, kteří ho tu noc poslali do lazaretu. Pousmál se nad tou myšlenkou, jakoby jej zahřála u srdce samotná představa jejich prolité krve. Neváhal. Rozhodl se téměř jednoznačně vybrat si stranu pro dnešní den. A Jakub? Vlastně neměl na výběr. Pootočil se k němu a zašeptal, „nechej to na mě, to zvládnu.“
Jakub se jen zmateně ohlédl a než stihl cokoliv říct, Jeremiáš vykročil směrem k lidem.
„Hej, poslouchejte mě všichni!“ Zastavil se na kraji hloučku, který se kolem nich vytvořil a rozhodil rukama. „To co vidíte je znamení, ale mnohem důležitější než znamení je to, co cítíte uvnitř vašich srdcí. Je to křivda za ta léta pod dartanskou nadvládou. Jsem Jeremiáš Telltag, bývalý kapitán dartanské stráže Citadely.“
Krátká dramatická pomlka dodala jeho slovům lesk.
„Nejsem dartanec a nejsem ani z Nearry. Má matka ale byla. Mnozí z vás o mě slyšeli, ale to není důležité kdo jsem byl. Důležité je to co jsem teď.“
Druhá pauza už byla delší. Jeremiáš cítil Jakubův upřený pohled, zároveň s mnoha jinými. Prohlíželi si jej. Na okamžik mu blesklo hlavou, jak ho asi vidí. Kdo z nich jej zná a jak vlastně na ně působí jeho slova, nestačil se nad tím pořádně zamyslet. Musel přemýšlet co řekne. A pak to přišlo.
„Teď jsem jeden z vás, protože srdcem jsem z Nearry a tomu nikdy nebude jinak!“
Jeremiášova ruka zaťatá v pěst vystřelila k hořící Citadele.
„To je ten co zabíjel Dartance!“ Zvolal kdosi vzadu. „Veď nás!“ Zakřičel kdosi jinde.
Jeremiáš se rozhlédl. „Je nás mnoho, Dartanců jen pár, jejich Citadela je v plamenech! Za mnou a za rytířem z Řádu! Tohle město bude ráno naše!“
V davu to začalo vřít. Výkřiky se smísily v hluk. Jeremiáš strčil do Jakuba a zakřičel, „na Citadelu!“
Jakub se snažil zorientovat a pomalu si začínal uvědomovat, že se právě stal součástí něčeho výjimečného, spontálního a nového. Ucítil závan ledového větru na tváři, a ten jej probral z myšlenek. Uvědomil si, že příměří které bylo mezi členy Řádu a místokrálem Scorcia dnes shořelo někde vysoko ve věžích Citadely. Byl čas činů. Dartanci byli nepřátelé lidí z Nearry. Rozhlédl se kolem, vytasil meč, rozeběhl se k bílými plameny ověnčené Citadele a zvolal. „Poběžte, hvězda výchází!“
Jeremiáš s úsměvem tasil dartanskou dračí čepel a běžel ulicí za ním, jako spousta jiných ozbrojených mužů a žen rozhodnutých vzít si své město zpět.

Seděli každý na jedné posteli. Bylo ticho, nikdo z nich netoužil promluvit jako první. Za oknem pomalu začalo svítat. Z vycházejícím sluncem se rozpouštěly ledové obrázky za oknem a venku to začínalo vypadat jako pěkný podzimní den.
Jeremiáš byl unavený asi jako po flámu, ale na to byl zvyklý. Pomalu se zvedl z postele a zamířil do kouta, kde byly jeho věci. Opasek s kapsičkou a meč v pochvě, který se stále válel na zemi. Jakub na něj pohlédl a rovněž vstal. Vypadal nejistě. Jeremiáše napadlo, že možná začíná pochybovat o tom, že se jej před Motýlem zastal. Rozhodl se převzít iniciativu.
„Počítám, že jsi ve Scorciu prvně.“
Jakub se zase posadil na postel a kývl hlavou.
Jeremiáš pokračoval: „Myslím, že je sice na snídani brzy, ale docela mi po tom ponocování vyhládlo, zajdeme dolů a dáme si kalíšek vína, co říkáš?“
Jakub zase vstal a kývnul na souhlas. Smotal svou deku a zamířil ke svým věcem. Dvěma sedlovým brašnám, své zbroji a zbrani.
Jeremiáš si připnul opasek, posunul si kapsičku a pochvu tak, aby nepřekážely a otočil se na Jakuba.
„Zvu tě. Rád bych ti poděkoval, za to cos pro mě udělal a chci se omluvit za ten včerejšek.“
Jakub se soukal do zbroje, utahoval si řemínky v podpaží a navlékal si chrániče na ruce a lokty. Mlčel, ale nemračil se. Jeremiáš jen usuzoval, co se mu honí hlavou.
„Podívej, vážně bych to rád nějak urovnal,“ zahuhlal Jeremiáš.
Jakub se na něj otočil, „díky za pozvání, určitě neodmítnu, ale na té omluvě trvám.“
Jeremiáše to zaskočilo, sice ne tolik, vlastně, když se u toho zastavil, tak vůbec. Ten mladík na to měl právo. Vlastně to nebyl špatnej kluk a Jeremiáš by měl přiznat, kdy udělal chybu. Otočil se k Jakubovi, souhlasně pokýval hlavou, došel až k němu a pomohl mu zavázat poslední řemínky pancíře.
Jakub ho překvapeně pozoroval a Jeremiáš koukaje na řemínky, prohlásil: „Omlouvám se pokorně Řádovým bratřím, které jsem očernil a omlouvám se za nerozumné činy, kterými jsem se provinil proti pravidlům slušnosti a vaší víře.“ Při posledních slovech se podíval Jakubovi do tváře. S cuknutím dotáhl poslední přezku a poplácal ho po rameni. „Může to tak být mladíku?“
Jakub se na něj usmál a řekl: „Díky za omluvu.“
„A teď bych šel na pohár a snídani,“ rezolutně diskuzi zakončil Jeremiáš a zamířil ke dveřím pokoje. Jakub vzal do náruče své věci a vydal se za ním.
V lokálu bylo vymeteno. židle byly ještě vzhůru nohama na stolech a na zemi se krčil pacholek od koní s hadrem a džberem s vodou. Drhnul dřevěnou podlahu od krve.
Jeremiáš se zamračil a podíval se za sebe na Jakuba, kterému zmrznul úsměv na rtech.
Vzal jej za rameno a s úsměvem prohlásil: „Havran není jediná dobrá hospoda ve Scorciu. Půjdeme na teplou snídani, někde, kde mají otevřeno. Tady je ještě kluzká podlaha“
Jakub se nuceně usmál, ale neprotestoval. „Půjdu si pro koně,“ řekl.
Jeremiáš počkal až za Jakubem zapadnou dveře na dvorek a sklonil se k pacholkovi. „Vyřiď Urimu, že si může najít za mě náhradníka a poslední gáži ať si nechá jako odškodné.“
Chlapec vystrašeně pokýval hlavou a shrbil se k podlaze. Jeremiáš se opřel o stůl, chvíli ho sledoval a pak naznal, že je ten správný čas odejít.

Do Komára to bylo pěšky docela daleko, Jeremiáše z chůze vedle koně rozbolel naražený kotník a navíc se v nóbl čtvrti nemohl moc ukazovat. A už vůbec ne s někým z Řádu. Rozhodl se rychle, zatočil do Pekařské ulice a zastavil se před stánkem, na kterém překrásně voněly preclíky, vyskládané do košů. Hlučně nabral vůni do nosu. Usmál se na Jakuba a zkonstatoval: „Pohár vína asi neseženeme, ale vzal bych dvakrát dvacet preclíků a sedl bych si támhle na schody do Lomené ulice. Jakub kývl, seskočil z koně a Jeremiáš zaplatil. Pověsil si preclíky kolem krku a oba se vydali ke schodům. Jakub se chvíli rozhlížel, kde uvázat Kopýtka, ale pak rezignoval a se zvukem, který vydává kov o kámen se usadil vedle Jeremiáše. Ten už načínal druhý preclík a sotva se Jakub posadil, pověsil mu jeden z věnců kolem krku.
„Mám rád rána ve Scorciu Jakube, je tu takové ticho, že jde občas slyšet rozbouřené moře v přístavu a křik racků.“
„Žiješ tu dlouho? Promiň, žijete?“
„Co? No myslím, že bychom se měli pořádně představit a ťuknout si preclíkem na tykání, protože zapít to nebude čím. Víš dartanci tyhle formalitky s tykáním a vykáním nemají a ono je to tak lepší. Jinak já jsem Jeremiáš Telltag, bývalý kapitán dartanské stráže Citadely, teď na volné noze a s děravou kapsou.“ Usmál se s plnou pusou Jeremiáš a pokynul pečivem.
Jakub zamával prázdnýma rukama, rychle polkl sousto a představil se: „Jakub von Ulster, Jakub ze Straky, bratr Řádu s hodností panoše.“ Jeremiáš měl pravdu, ještě to nebyl ani rytíř.
„A co tě přivádí sem? Jsi posel?“
„Ne, jen projíždíme“
„Projíždíte, jako kdo ještě?“ Rozhlídl se Jeremiáš.
„Motýl, Liška a já,“ řekl Jakub
„Oni jsou z Řádu? Nevypadali na to. Von Ulster říkáš, to budeš asi odněkud ze severu?
„Od Králova dolu. Oni nejsou z Řádu, jen já. Posel nejsem, plním osobní zkoušku na cestě.“
„Aha,“ přitakal Jeremiáš, ale nic mu to neříkalo, „a jak dlouho se zdržíš Jakube? Zdá se, že ti dva se rozhodli jít vlastní cestou, jestli jsem to pochopil dobře?“
„Asi,“ souhlasil Jakub, „a ty jsi na volné noze proč?“
Ta otázka rozetla vzduch jako šíp. Jeremiáš vlastně cítil, jak celou tu dobu visí někde nad ním. Nějak se mu chtělo odseknout, spláchnout ji někde mezi splašky do kanálku. Podíval se Jakubovi do očí a najednou neměl chuť nic dusit. Muselo to ven.
„Hloupě jsem naletěl, ženské, vsadil jsem co jsem měl. A na ruletě osudu řekněme padlo jiné číslo. Vy tohle máte asi v Řádu pořešeno co?“
„Máme slib čistoty, cestu odříkání.“
„Asi to bude docela užitečná věc, ale já bych na tohle měl slabou vůli.“
„Je to o víře, ne o vůli.“
„Aha, tak to by u mě vyšlo ještě hůř. Změníme téma, co říkaš?“
Jakub se na něj dlouze zadíval. V jeho očích bylo cosi, co Jeremiáše zcela odzbrojilo. Vybavila se mu tvář Astrie a její úsměv. Sklonil hlavu ke kamenným kočičím hlavám a odplivl si.
„Bývala i krásnější rána ve Scorciu. Dřív jsem bydlíval v nahoře v Citadele, chrápal v prachovém peří, pil drahé víno a vyhříval se na slunci. Znáš ten pocit Jakube?“
Prudce otočil hlavu a jeho oči se zabodly do Jakubových a on pocítil tu cizí úzkost, bolest a zklamání. V tom muži bylo cosi šedivého, zlomeného. Hodně to připomínalo vlastně celé tohle město.
Jeremiáš se najednou usmál, zvedl se a prohlásil: „a teď se půjdeme napít opravdu dobrého vína.“
Jakub také vstal. Jeremiáš byl opravdu zajímavý člověk. V jednu chvíli se smál a v jinou zamyšleně hleděl do země. Byl plný zmatku a přitom z něj tak nějak sálal klid, stejný, jako cítil Jakub v blízkosti Motýla.
„Gardistův korbel je hostinec, který je blízko a víno tam mají docela kvalitní, na městský standart, potřebuju spláchnout to pečivo.“ Vykročil Jeremiáš do jedné z ulic.
Jakub nasedl nasedl na Kopýtka a rychle jej dojel. Jeremiáš si hvízdal, rozhlížel se po lidech kolem sebe a občas se na někoho z nich usmál a kývl na pozdrav. Vlastně to byl docela příjemný chlapík, napadlo Jakuba. Byl rád, že ho Motýl nechal žít. Vlastně ani na okamžik nezapochyboval o opaku. I když si velmi živě vybavoval kluzkou podlahu u Havrana. Dnes to ale vypadalo na krásný, slunečný den. A pohár dobrého vína s Jeremiášem, byl tím nejlepším startem, alespoň pro začátek.