Usínání
Hořící Citadela. Krvavé ulice Scorcia. Obrazy tancovaly mezi plamínky ohně. Hlava plná myšlenek. Ležela v závětří, zabalena v dece. Třásla se, nejen zimou. Přitáhla si deku víc k bradě a přivřela oči. Nebude brečet. Je dartanská princezna.
Když jej viděla naposled, ležel na dlažbě, v krvi. Zasloužil si to, za vše co jí způsobil. Nepřála mu nic zlého, ale tohle mu patřilo.
Necítit, neplakat, nemyslet!
Dost!!
Záblesk paprsků na hladině fontány. Jeho zpocené paže při hodinách šermu a začínající vrásky kolem ůst. Jeho jizvy. Přitahoval ji. Chtěla se přinutit k němu něco cítit. Stejně jako k otci. Nedokázala to. Mohli za to oba její otec i on.
Nevěděl, že ona rozumí všemu, co kdy nearrsky řekl. Tajila to. Chtěla jim dát čas. Zažít velkou lásku. Nenáviděla se za to.
Zavřela oči. Proč neuhořela!
V sevřené pěsti zmuchlala cíp deky a její dračí poskok Guilermo přiložil další větev na oheň.
Cítila, jak si ji i on starostlivě prohlíží. Jeden z mnoha. Nenáviděla ten pohled, připomínal jí otce. Nebyla už malá holka, dokázala se postarat o vše, o ni se nemusel starat nikdo. Ani on!
Pořád tu byl. Jeremiáš…
Jeho hodiny šermu. Provokovalo ji to, jak se choval. Tolik ho chtěla! Vedle něj se cítila nesvá. Ten jeho přecitlivělý pohled! Nenáviděla ty pohledy! Nenáviděla na něm vše!
Necítit a nenávidět!
Bolelo to!
Nikdy jí nic nebolelo, nikdy jí nic nechybělo. Nikdo jí nic neodmítl, byla dartanská princezna. Ani on nic neodmítl. Jen ji zbytečně dusil svými city. Přehltil ji a bylo to poprvé, co začla sama sebe omezovat. Vše kvůli němu! Nezasloužil si to!
Chtěla mu ublížit, odehnat ho. Prvně chtěla jen zažít příjemné chvíle, ale místo toho, se zapletla do svých prožitků, nebo vlastně do čeho?
Samý zmatek. Nejasné hlouposti před očima. Nerozumněla, nemyslela.
Nemyslet!
Chtěla křičet a vztekat se. Místo toho jí únava pomalu zavírala víčka. Přitáhla si deku ke tváři.
Zasnila se.
Slunko jim svítívalo do peřin. Usínali s propletenýma nohama a probouzeli se těsně přitulení k sobě. Poprvé v životě jí něco chybělo.
Schoulila se do deky, přitáhla si kolena k bradě a sevřela rty. Neplakala.
Nechtěla jej už nikdy potkat, nechtěla jej vidět ani slyšet. Nechtěla na něj myslet!
Uvědomovala si, že jej ponížila, když za ní přišel tu noc kdy pršelo. A pak ty jeho slzy. Vlastně se ponížil sám. Z hrdého, sebevědomého kapitána Telltaga nezbylo nic.
Uvědomila si co pro ní znamenal. Bylo to jednoduché. Zvykla si nebýt sama. O to tady šlo. To je jediné co cítila. Takže není proč se trápit. Vždy tady někdo bude pro ni a pak, žádná samota, jen bezbolestná svoboda.
Trpce se usmála. Už zítra na tom zapracuje.
Zaplašila další myšlenky.
Uvolnila se.
Usnula.
Guillermo znovu přiložil, sledoval Patricia, jak vkleče odříkává drači žalozpěv za mrtvé bratry. Rozhrábl uhlíky klackem a přidřepl k ohni.
Byl konec podzimu. Nad šedivou plání zářily čerstvě zimní hvězdy. Tábořili u kraje lesa. V závětří vápencového balvanu spala Astria. Byla jako, růže s ostrými trny. „Princezna snoubenka“, jak jí znali dračí bratři, ta, která jednoho dne, podle pověstí, osedlá draka.
Zbyli tu jen oni dva, aby ji bezpečně dopravili k otci
Zbystřil smysly.
Astri něco polohlasně zamumlala ze spánku.
„Jeremio!“
„Jeremiáši…“