Cesta za hvězdou

Stál tam a klepala se mu kolena. Byl to divný pocit nestability, který si pamatoval jako neskutečně vzdálený a téměř cizí. Bylo to dávno, kdy jej prožil naposledy. Cítil v uších bubnující pocit zrychleného tlukotu srdce. Chuť krve na jazyku. Změť podnětů z okolí, útočících na jeho smysly a pulsující emoce zvolna se zklidňující mysli. Hledal svou rovnováhu. Na okamžik přivřel oči a chuť krve v ústech zmizela, tep se zpomalil. Našel ji a uvědomil si, že se mu opět podařilo posunout hranice možností o kousek dál. Hranice možná vůbec neexistovaly. Znovu přivřel oči a snažil se vzpomenout na každičký detail toho jak to vlastně začalo.

Stříbrný malý klíček ve tvaru listu zapadl lehce do mezery mezi dvěmi stonky břečťanu. Branka do zahrady se otevřela. Jeho tvář ovanuly vzpomínky a téměř posvátná úcta věků ležících uvnitř. Ještě krok a zbude z něj jen zranitelná tělesná schránka naplněná ustrašenou duší, zbude z něj jen tolik co má každá lidská bytost, nic méně, ale nic více z Motýla.
Otočil se na Lištičku a jeho rychlá myšlenka ji vysvětlila proč na něj má počkat u zídky ohraničující zahradu. Pochopila.
Sklonil hlavu, přivřel oči a vykročil.
Tisíce podnětů bolesti mu potvrdilo jeho existenci. Rozklepala se mu kolena. Utřel si hřbetem ruky krev, která se mu spustila z nosu a udělal pár nejistých kroků. Šel podle paměti, tam, kde věděl že najde schodiště do nitra zahrady.

„Meanna Ilvethion aran o Nearra.“ Poklonila se mu.
„Meanna .. matko, jsem zde a připraven,“ stál proti ní, husté kadeře, hrdý, mladý a krásný.
V pohledu jejich šedých očí viděl lítost a stín zklamání, zapochyboval o sobě. Usmála se a dotkla se rukou jeho ramene.
„Pojď.“ Dovedla jej k stříbrné brance do zahrady. „Je čas zkoušky a čas zasvěcení synu.“
Udělal malý krok k hranici a přivřel oči, byl připraven, zhluboka se nadechl a vykročil. Magie zahrady jej obklopila a pohltila. Nedokázal změnit osud. Nedokáže co ti všichni, kteří zde stáli před ním.
Zklamání a lítost bylo jediné co vnímal, když jej strážci zahrady zvedali na nohy. Bez hrdosti, od krve a na vratkých nohách zprudka popadal dech. Byl první kdo zklamal.

Město a plameny, několik žhavých uhlíků z hořící věže Citadely dopadlo mezi letité stromy v zahradě. Ve vzduchu bylo cítit magii draka a kouř. Po cestě sem zahodil vše co mu překáželo i meč. Běžel, jak mohl nejrychleji, pevně svíral klíček od zahrady v dlani. Hnala jej povinnost, hořkost a pocit viny. Přeskočil zeď a po chvíli byla branka přímo před ním. Věděl kam klíček patří. Nerozmýšlel se, právě teď nesmí zklamat. Na okamžik se zastavil, přivřel oči a pak skočil za úroveň branky. Chtěl to mít rychle za sebou.
Zasténal a dopadl na kolena. Zjistil jen, že znovu nedokáže být tím, kdo změní osud. Lehl si do trávy a pomalu se svíjel do bezvědomí.
Přál si zemřít, ale místo toho jen zase zklamal.
Zamrkal a rozhlédl se, žádná bolest, vůně ani zvuk. Takto přicházela vize toho co bude.
Zahrada byla jiná, tak nějak starší. Stál uprostřed ní a dotýkal se okraje fontány. Voda zmizela a místo ní se do nitra země točilo úzké schodiště. Usmál se a věděl, že na tuto chvíli si počká. Dalo mu to sílu se vyvléct za branku z dosahu kořenů zahrady. Dnes zklamal opět, ale uvědomil si, že zklamání má v jeho životě důležité místo, stačí jej dobře uchopit. Někdy věci nejde změnit hned, jde o to vědět, že je to na správné cestě.
Postavil se na nohy, které se mu stále podlamovaly vysílením a vyrazil k místu, kde vnímal ležet svou zbraň. Teprve v těch místech si uvědomil, že stříbrný klíček opustil jeho dlaň když se pokoušel vyplazit se zahrady. Nezáleželo na tom, záleželo na osudu.
Plameny a město, rozběhl se pryč. Spoléhal se na své smysly, aby jej spolehlivě vyvedly z mrtvého města ven. Město ale nebylo úplně pusté. Jeho náhle překvapené myšlenky se dotkly snů dítěte. Bezstarostně spalo a ve snu si hrálo s liškou. Motýl se rozběhl tím směrem.

Detaily toho co bylo se vytratily v realitě. Stál tam a klepala se mu kolena. Podivný pocit, který posunul hranice jeho vnímání. Schodiště na dně fontány zmizelo pod přeskupujícími se kameny. Magii zahrady odvál vítr a Motýl cítil, že dokázal změnit daný osud. Stál tam s tíhou let na ramenech, svobodný a hrdý. Dnes nezklamal, dnes zjistil, že ani zklamat nemohl. Neměl koho zklamat, leda sám sebe. Sestřičku nikdy zklamat nemůže, to si uvědomil tam dole ve městě. Usmíval se, Byl to divný pocit štěstí a radosti, který si pamatoval jako neskutečně vzdálený a téměř cizí, Bylo to dávno, kdy jej prožil naposledy. Cítil v uších bubnující pocit zrychleného tlukotu srdce. Vlastně to tím tlukotem začalo.

První seschlý list ze stromu dopadl na vyschlé dno fontány. A pramen si kdesi v hloubi skály pod městem si hledal jinou cestu na povrch. Motýl rozhodl, že na něj s Lištičkou nebudou čekat až najde cestu do ulic. Otočil se zády k fontáně, a svíraje malý stříbrný klíček v dlani vykročil k brance se zahrady.

Schodiště do lokálu hostince U havrana rozmazaly slzy. Liška utíkala. Chtěla pryč. Daleko, do vánice plné sněhových vloček vysoko v průsmyku. Schoulit se pod převisem a poslouchat jen vítr a šustění sněhových krystalků. Rychle seběhla po schodišti. Proběhla mezi prázdnými stoly, rozrazila dveře krčmy a ocitla se uprostřed ulice. Rychle se rozhlédla, ne že by snad pro oči plné slz něco viděla jasně. Rozběhla se dolů po jedné z ulic. Nad červenou střechou jednoho z domů vycházelo slunce. Jako by i oblaka na nebi byly z pálených tašek.
Prázdné ulice, kamenná dlažba z kočičích hlav, vše rozmazané a nedůležité. Nepočítala čas ani kroky, utíkala.
Vysoké stavby vystřídaly menší, nalepené na sobě. Utřela si hranou dlaně nos a doběhla k zídce mezi dvěma domy. Sedla si na zem, tam, kde se zdivo zídky ztrácelo ve stěně. Skrčila se a přetáhla si přes hlavu deku. Do té ji zabalil ještě v hostinci Motýl. Vzpomněla si na jeho oči a na čepel meče, kterým mířil na Jeremiáše. Šel z něj strach. Motýl, kterého znala byl jiný. Byl to jediný a nejbližší tvor, chápal ji, někde v hloubi duše jakoby cítila, že tam pro ni vždy byl. A pak tu byl ten druhý Motýl. Přidal se k nim, když vyrazila s Jakubem z průsmyku. Nevážil si života a celý svět jako by byl vůči němu nepřátelský a cizí. Zdálo se jí o něm. Ten sen, byl tak skutečný. Byl v něm ten druhý Motýl a pak ještě jeden muž. Motýl se v něm objevil odněkud ze tmy a krátkým sekem vzal život tomu člověku. Ani mu nebylo vidět do tváře. Jen Motýlovy myšlenky skrze jeho čepel odťaly vlákno, které pojilo jeho duši s tělem.
V hlavě měla stále krvavý obraz Jakuba ležícího na dřevěné podlaze v hostinci. Myšlenky se jí míhaly před očima.
Vzpomínky či vize?
Pokoušela se soustředit na hlavní obraz. Sevřela oči. Slzy ji sklouzly po rozpálených tvářích a schovaly se někde do deky. Seděla tam u stěny a prohlížela si obrázky věcí které teprve budou, možná přišly do jejího snu poté, co jako vyčerpaná se pokoušela do něj zabloudit.

Prázdná chodba u schodiště jej trochu zaskočila. Řetízek s klíčem si pověsil kolem krku a seběhl po schodech. Zamračil se, protože ucítil, že věci nepůjdou tak lehce. Liška zmizela a v hostinském lokále bylo najednou o tři osoby více.
Patronovi lidi se objevili vcelku brzo.
První z nich robustní, zamračený, vysoký, v očích lesk agresivity a tuposti v zamazané kožené vestě, vytahaných kalhotách, škorních s dubovou palicí v levé ruce. Druhý z nich snědý, černovlasý, hezoun s arogantním obličejem, jehož dojem kazilo jen obnošené oblečení šlechtice. Spíš by mu slušela loutna a dlouhé paví pero na baretu, než tlustý kožený opasek s třemi vyváženými dýkami v jediném pouzdru.
Poslední byl od pohledu mozek celé skupinky. Úlisný, vtíravý úsměv, prošedivělá bradka, šedé, povrchní oči a černé, od pohledu nákladné oblečení.
Věděl, že upoutal jejich pozornost.
Chtěl vědět co se stane. Přivřel oči, na okamžik odpoutal mysl a sledoval vizi.
Vědět, že Jakuba obměkčí Jeremiášův osud, nesnažil by se, aby zabití Zoltána padlo na něj. To byla zdá se chyba. Zatímco se mluvčí snažil získat nějaké informace, druzí dva se mu dostali do zad. Zdálo se, že dýky byly otrávené a hromotluk z palicí nepatřil mezi začátečníky. Motýl se rozhodl, že tak daleko to nenechá zajít. Ostatně šetřil čas, spěchal za Lištičkou. Rozhodl se převzít iniciativu.
Otevřel oči a vrátil se myšlenkami zpět do lokálu.
Než stihl bradka otevřít ústa, vzduchem se dvakrát mihlo ostří. Dubová palice i její majitel s žuchnutím dopadli na zem a hrot Motýlova meče se zastavil na vlas od hrdla vrhače dýk. Arogantní škleb hezouna roztál a jeho vykulené oči najednou jen hypnoticky pozorovaly kapku krve stékající po čepeli. Nikdo nic víc nestihl. Motýlův pohled mířil na mluvčího, kterému spadla čelist a zbledly tváře.
„Odneste si tu mrtvolu a vyřiďte Patronovi, že nemá plýtvat lidmi.“
Bradka mluvčího se vzpamatovala, kývla na hezouna, který udělal krok pryč od Motýla a zvedl ruce. Ten sklonil čepel zbraně a nechal ho přehodit si mrtvého přes záda. Bradka si mezitím krátce změřil Motýla, sebral ze země dubovou palici a rychle zamířil za společníkem, který narychlo opustil lokál.
Motýl chvíli sledoval jejich vzdalující se myšlenky, poté sklepl kapku krve z meče tak, aby dopadla doprostřed kaluže na podlaze a vykročil ke dveřím. Zdálo se, že se prozatím situace vyřešila, opustil tedy hostinec a vydal se dolů, ulicí ozářenou východem slunce. Byl si jistý směrem. Měl starost, Lištička sama v městě plném cizích lidí. Přidal do kroku.

Ruka na jejím rameni ji vyrušila. Škubla sebou a odhrnula deku. Motýl viděl pohled plný strachu a slz. Dřepl vedle ní a pohladil ji po tváři. Tušila, že ví jaké obrazy viděla v mysli. Usmál se na ni.
„Sestřičko, mrzí mne, že ti působím bolest.“
„Nepoznávám svého bratra“, vzlykla Liška. „Cítím smrt.“
„To patří k životu. Tolik toho ještě nevíš, pojď, vezmi mne za ruku. Důvěřuj mi“
Pohlédla mu do očí a pevně sevřela dlaň, kterou ji nabídl. Pomohl jí se postavit a objal ji. Cítila se zmatená, ale v bezpečí. Jeho mysl se jí poprvé co jej znala celá otevřela.
„Pokud chceš porozumět“, řekl. Pevně ji objal a políbil do vlasů. „Jsem tu jen pro tebe a vždy budu.“
„Opatrně nahlédla, co ji odhalil a přivřela oči. Stáhla se zpět. Popotáhla nosem, nechtěla nic číst. Rozhodla se mu důvěřovat. Tak jako dřív. Zabořila svou tvář do kožešiny, ve které byl oblečen. Pevně jej objala, cítila, že to její bratr. Jak mohla pochybovat? Tak moc se v něm pletla. Chtělo se jí znovu plakat, ale v jeho náručí to nějak nešlo. Měla radost, že je s ním. Vše se zdálo zase jako dřív, jen se jí neuvěřitelně stýskalo po Jakubovi a ten pocit neznala, byl pro ni nový.

… sestřičce

Bylo časně ráno. Mráz ozdobil okenní tabulky skla. V místnosti nebylo teplo. Pod dekou na posteli u zdi ležel Jakub. Krk měl pečlivě zavázaný kusem látky. Spal jako dudek. Lehce oddechoval a mračil se ze sna. Vedle dveří zabalená ve dvou teplých dekách odpočívala na posteli Liška. Byla bledá, vyčerpaná, měla mělký dech, ale spala tvrdě.
U paty postele na zemi seděl Jeremiáš, měl ruce svázány koženým řemenem. Rezignovaně hleděl chvíli do země a nebo do kouta. Hlava mu padala únavou, ale seděl nepohodlně, řemen se zařezával do zápěstí, které jej bolelo už od té doby, co mu na ně šlápl v lokále Motýl. Navíc měl napuchlý kotník a pomalu jej podezíral, že je vymknutý. Asi už byl starý na takovéhle rvačky. Byl to stejný kotník, který to odnesl při návštěvě v Citadele. Staré rány. Jeremiáš jich měl nepočítaně. Bolest a zima mu nedovolily usnout, navíc se cítil malátný a rozlámaný. Bolela ho hlava jako po pořádném flámu. Dával si dohromady co se stalo dole v lokále a nešlo mu do hlavy, jak to že on tu sedí dolámaný, ruce svázané a ten cucák, kterého vykuchal jak rybu si pohodlně odfukuje na posteli.
Pohled mu zabloudil k vytáhlému chlapíkovi v kůžích. Ta malá holka mu říkala Motýl. Moc mu jako motýl nepřipadal. Vypadal, že má v sobě spíš něco vlčího, ale možná to byl jen pocit, který se Jeremiášovi usídlil v hlavě skrze těch smradlavých kožek, v kterých byl oblečený. Vypadaly, že jsou vlčí, ale to nebyl Jeremiášův obor.
Chlapík seděl na posteli, hlavu skloněnou, oči přivřené. Dech nebylo slyšet, vypadal jako mrtvý. Ruce složené v klíně spolu s vytaženým divným mečem. Ten meč Jeremiáše zaujal. Dlouhá čepel, delší než jeho a zdála se tenčí. Žádná záštita. Čímsi mu ten meč připomínal břečťanová vrátka v zahradě Citadely. To by mohlo vysvětlovat tu dlouhou a tenkou čepel. Zkoumavě si meč prohlížel. Ohmatával jej očima a představoval si jaké by to bylo držet jej v ruce. Uvažoval o jeho těžišti, váze. Trhnul sebou když se jeho oči setkaly s Motýlovým pohledem. Ten chlapík jako by věděl, na co Jeremiáš myslí. Ta představa se mu vůbec nelíbila. Jeremiáš si vlastně ani nevšiml, kdy Motýl otevřel oči a jak dlouho si asi prohlíží zase on jeho. Otočil se od něj a koukal zase do kouta. Neměl co ztratit a tak nějak si chtěl najednou popovídat.
„Říkal jsi, Motýle, že se dohodneme,“ zašeptal do studeného ticha Jeremiáš.
„A jaká je tvá nabídka Dračí bratře?“ tiše odpověděl Motýl. Jeho hlas se zařízl do Jeremiášovy mysli jako břitva.
Ten chlapík mu nepochybně viděl do hlavy. Žádný z lidí z Nearry nevěděl nic o dartanských dračích rituálech. Ty byly neznámé i pro dartance z neválečnické kasty, což teprve pro pohany z Nearry. Tyhle informace měly cenu života, možná i mnoha životů. Jeremiáš byl najednou zmatený. Cítil se jako nahý, odhalený, poznaný. V náhlém návalu vzteku se otočil a pohlédl Motýlovi zpříma do očí. Jako by se uvnitř něj probudilo něco mohutného a mocného co tam spalo.
Motýl uhnul pohledem a podíval se dlouze na Jeremiášův meč opřený u Jakubovy postele.
Vztek a snad z něj pocházející síla a energie, zbavila Jeremiáše bolesti a tupého pocitu v hlavě. Jako by najednou viděl vše jasně. Byl to silnější pocit, než při samotném zasvěcení. Najednou zde s ním byla – síla draka. Meč u postele se zachvěl a Jeremiáš vyskočil na nohy.
Kožené řemínky na zápěstí povolily. Z Jeremiášova hrdla se vydralo hluboké zasyčení a jeho meč se zařinčením spadl na zem.
„Yr aemen Ca Draich!“ zakřičel Motýl vztáhl ruku a skočil mezi Jeremiáše a jeho meč.
Do jeho hrudi udeřilo kladivo energie z natažených prstů Motýla. Jeremiáš přelétl pelest postele a dopadl na dřevěnou zeď.
Z pravé nosní dírky ukápla na zem kapka Motýlovy krve. Vztyčený meč a natažená dlaň udržovaly Jeremiáše v klidu. Než stihl popadnou dech, promluvil do ticha Motýl: „Uděláme dohodu, nabízím ti volnost, výměnou za to, co ti nepatří a nikdy nepatřilo.“
Jeremiáš popadnul dech, zamrkal a najednou bylo vše pryč. Cítil slabost až v konečcích prstů, ležel na posteli a valil oči z důlků. To byla magie! Opravdová magie Prvních. Necítil se být v pozici, kdy by mohl vyjednávat. Vlastně se vůbec necítil. Jen silou vůle držel svou mysl při vědomí. Těžce dýchal a sledoval jak se na své posteli posadil Jakub a jak Liška vyjeveně kouká zpod dek na Motýlův krvavý nos.
„Nemám páru o čem mluvíš,“ zasípal Jeremiáš a posunul se na loktech blíž ke stěně, ke které byla postel.
„Mluvím o té ozdobě co máš na krku, o klíči od stříbrné zahrady.“ Řekl klidně Motýl a spustil nataženou ruku podél těla.
Jeremiáš zahlédl jak krev na Motýlově nose zmizela, jako by se vsákla do jeho kůže. Přejel mu mráz po zádech. Čert vem klíček i zahradu, celou Citadelu i s prokletým Scorciem. Astrii i místokrále, tohle nebyl jeho boj. Pomalu sáhl za košili a strhl klíček ve tvaru lístku břečťanu z krku a hodil ho po Motýlovi. Ten jen natáhl ruku a chytil jej ve vzduchu, ani se na něj nepodíval, očima stále sledoval Jeremiáše.
Tmavé Motýlovy oči jako by jej přišpendlily ke stěně. Dravčí oči a zježené chlupy, úzkost někde v břiše, to byly nejnovější Jeremiášovy pocity.
„Hele Motýle nemusíš mě přeci zabíjet,“ suše polkl Jeremiáš, „můžeme dělat, že jsme se nikdy nepotkali, půjdu vám všem z cesty.“
Motýl se pomaličku přiblížil na dosah čepele. Jeremiáš se přitiskl ke zdi.
Liška si přetáhla přes hlavu deku.
Jakub se zamračil a přiskočil k Motýlovi. „Nech ho být! Nech ho žít! Slíbils mu svobodu.“
Položil ruku na předloktí Motýlovy ruky, ve které držel napřažený meč.
Motýl se zastavil, jeho pohled se odlepil od vystrašeného Jeremiáše, zabodl se do Jakubovy ruky a pak přímo do jeho obličeje. Jeho pichlavý pohled nějak roztál v Jakubových očích a Motýl sklonil zbraň.
„Jak myslíš, ale abys toho jednou nelitoval.“ Ohlédl se k hromadě dek pod kterou se choulila Liška.
„Sestřičko půjdeme, naše cesty a cesty tvého člověka se dělí.“
Liška odhodila deku a popadla své věci. Ani se neohlédla, otevřela dveře pokoje a rychle zmizela na chodbu. Jakub zahlédl její slzy. Bylo mu jí náhle líto.
„Doufám, že se ještě potkáme příteli?“ obrátil se na Motýla.
Ten se zašklebil a řekl: „Doufej a pak určitě.“ Poplácal Jakuba po rameni a vyklouzl tiše ze dveří za Liškou.
Jakub s Jeremiášem osaměli.
Ten mladík mu zdá se zachránil život. Jeremiáš nevěřil svým očím. On ho vykuchal jako rybu a ten člověk mu zachránil krk. Nevěřícně kroutil hlavou a prohlížel si ho. Ten mladík se ho zastal. Kapitán Jeremiáš Telltag nikomu nezůstane nic dlužen. Ten chlapec toho, že mu dnes zachránil život rozhodně litovat nebude, o tom byl Jeremiáš už teď pevně přesvědčený.