Cesta za hvězdou

Jakub zareagoval nejrychleji. Okno bylo poměrně blízko, nebylo široké a pancíř vážil dost na to, aby jej zpomalil. Chlapík v šedých nenápadných šatech s koženou vestičkou byl jako kočka. Prostě jen skočil do tmy. Jakub už se chystal vyhlédnout ven, když si uvědomil jak nerozumné to může být. Co nejrychleji zavřel okenici a zabouchl okno.
Uriáš pomáhal Jeremiášovi na nohy a blábolil o tom jaké měli štěstí. Jeremiáš nic z toho neposlouchal. Byl vzteklý. Ani ne tak z toho, že se mu nešikovně zapletly nohy a octl se na zemi. Dokonce si, zdá se, šeredně narazil kotník. Nebýt toho floutka v pancíři, který do něj vrazil, určitě by toho „posla“ od Patrona zprovodil ze světa sám. Ten naivně vypadající blonďáček mu to prostě pokazil! Připadal si jako hlupák. Vztekal se tak nějak sám od sebe. Sebral ze země meč, který mu vypadl.
Hostinský mezitím velmi děkoval Jakubovi, nazýval ho urozeným pánem, pěl chválu na ty nafoukance z Řádu a sliboval vděčnost až za hrob. Jeremiáš byl vosk. Ten kluk byl nejspíš jen novic, věk tomu odpovídal. Tvářil se přihlouple, i když to nemuselo být tak těžké, vždyť mu soudě pohledem bylo tak polovic toho, co Jeremiášovi. Ten mlíčňák dokonce prohlásil něco o nějaké prozřetelnosti. Nesnášel tyhle pokrytce schovávající se za moudrosti všehomíra a řeči o víře. To už bylo moc! Rozhodl se zasáhnout.
„Mladíku, až se příště budeš někam valit v celé parádě, rozhlídni se kam šlapeš, rozumíme si?“
Krčmář Uriáš polkl naprázdno a Jakub se otočil na autora poznámky.
Hrdě stojící chlapík, s pohledem pichlavých hnědých očí. Černé, místy šedivé, husté, mírně zvlněné, jako dráty nepoddajné dlouhé vlasy sepnuté dozadu. Vesta z jemné tmavé kůže, parádní opasek. Od pohledu nafoukaný žoldák. Nemít štěstí, už tu dávno ležel na zemi s šipkou z kuše v plíci. Jakuba zaskočila jeho podrážděná reakce.
„Co tak hloupě koukáš? Nerozumněl si? Měl jsem pocit, že vy pámbíčkáři z Řádu nemluvíte dartansky?“ pokračoval Jeremiáš
Uriáš zamumlal něco o poháru vína na účet podniku.
„Promiňte pane, že jsem do vás vrazil.“ Vysoukal ze sebe Jakub a rozmýšlel se, jak má na vyslovené urážky reagovat.
Jeremiáš chtěl udělat pár kroků ke dveřím do lokálu, ale už při prvním došlápnutí se musel opřít o stůl. Překousl bolest, ale belhal se statečně zpět ke své židli. Po páru krocích to bylo lepší. Asi to bude jen naražené.
Jakuba dost hnětl způsob komunikace toho nafoukance. Rozhodl se, že pro tentokráte to nepřejde mlčením. Zamířil si to zpět ke stolu, ale nakonec se přeci jen otočil na šedovlasého.
„Pane, vaše hrubé narážky nemohu jen tak přejít, doufám, že se omluvíte. Nevím co vás k nim vedlo, chtěl jsem vám pomoci.“
Jeremiáš si nedosedl. Byl pořád plný vzteku a navíc ta nepříjemná bolest. Otočil se k mladíkovi a odsekl: „Nevím o žádných narážkách mladíku.“
„Myslím, že nebude nutné je po vás opakovat, zapomínáte docela rychle!“ postavil se mu rázně Jakub.
„Raději si sedni a pij na Řád, jsi ve slušném hostinci.“ Snažil se pousmát Jeremiáš, ale skrz bolest se jen zašklebil.
„Právě, že jsme, tak se nesluší, otírat se sprostě o skutečnosti, kterým nemůžete rozumnět.“
„Mladíku zkoušíš mou trpělivost?“
„Myslím, že vám nerozumím?
„Mám ti to odříkat ve verších, nebo zazpívat chorál?“
„Vaše chování vypovídá o vaší úrovni.“
„Kdo chce kam, …“ Jeremiáš nedopověděl kam. Neplýtval slovy.
Liška s vyděšeným výrazem ve tváři sledovala co se děje. Krčmář zrovinka vyšel ze dveří kuchyně se zaprášenou láhví vína a novými poháry. Zesinal a spadla mu čelist. Někteří z hostů se opatrně zvedli ze svých míst, položili na stůl útratu a zamířili ke dveřím ven. Liška měla strach. Kde je Motýl tak dlouho?
Dartanský meč se mihl vzduchem a zasekl se do železného chrániče lokte. Jakub vytáhl svůj meč a hned zaútočil na Jeremiášovu bradu, jeho hlavicí. S tím Jeremiáš počítal, svezl meč po Jakubově předloktí, nemít ten pancíř, už by hoch neměl ruku. Čepele o sebe narazily. Nebylo to poprvé co Jeremiáš nemohl dobře chodit při souboji, zase tak moc to nevadilo. Čekal, že náraz čepele o čepel vymrští Jakubův meč do jeho obličeje a bude po souboji. Ten mladík zdá se, měl už něco za sebou. Místo očekávaného efektu, udělal jen krok zpět. Jeremiáš se postavil do základní pozice. Jakub s jednoručním dlouhým mečem, Jeremiáš s lehkou dartanskou jedenapůlruční čepelí. Hostinský s vínem a zoufalým výrazem ve tváři.
Jakub se rozhodl využít výhody zbroje. Jeho protivník byl viditelně velmi dobrý šermíř.
Hned první pohyb jej přesvědčil o jeho chybném úsudku, co se zbroje týče. Jeremiáš čekal na jeho pohyb, jemně odrazil čepel, ukročil stranou a proťal pravou stranu Jakubova krku. Tam někde byla tepna. Půlkrok a odsun zakončil bodnutím do nechráněného boku levého kolena. Meč projel skrz. To pro jistotu a čas. Mladík chvíli bude krvácet. Takhle už se nezvedne, leda by mu pomohl nějaký zázrak.
Vztek odešel s posledním bodnutím do soupeře, poslední lekce slušnosti. Jeremiáš byl spokojený. Sledoval jak se mu soupeř skládá k nohám a cítil se moc dobře. Pak se mu zničehonic udělaly mžitky před očima, ztratil rovnováhu, tělo jej přestalo poslouchat a omdlel.
Liška stála nad oběma z nich. Z nosu jí crčela krev a na zemi se mísila s Jakubovou. Klekla si k němu a rukama stlačila krční tepnu. Nadechla se a sebrala všechnu sílu. Přiložila ruce k ráně a přivřela oči. Zamračila se a soustředila na očištění a obraz léčení. Už to jednou zvládla. Není to zlomená noha malého srnčete a není to ani o nic víc. Znovu se jí spustila krev z nosu. Vyčerpal ji šedovlasý, ale jinak než vzorem vědomí by jej z boje nevyřadila. Nikdy neměla dost síly, aby se jí podařilo to co dnes. Přivodit někomu bezvědomí. Neměla sílu jako její bratr, ale strach o Jakubův život to dokázal za ní.
Otevřela oči. Vedle ní stál Motýl, stejně jako tenkrát nahoře v průsmyku, v závějích sněhu. Vytaseným mečem se dotýkal krku šedovlasého, který se právě probouzel s těžkou bolestí hlavy a snažil se rozkoukat. Motýl pravou botou zašlápl jeho zápěstí, marně chmatající po meči.
Podíval se na Jeremiášovu tvář zkřivenou bolestí a usmál se.
„Myslím, že se dohodneme.“

Pobočník se vyjádřil jasně. Dnes měl Zoltán jednu práci za dva platy. Ta dnes měla být opravdu zajímavá. Přemýšlel jestli ten malý spratek Simon zjistil o kapitánovi všechno. Přeci jen i z doslechu se zdálo, že je to nebezpečný chlapík tenhle Telltag. Bývalý kapitán strážců Citadely, učitel šermu. Dříve to býval talent. Ten bastard, poloviční dartanec. Nebýt jeho otec jeden z maršálů místokrále zaručeně by se do gardy nedostal. Vždyť podle všeho ani neuměl dartanštinu. I když to byla obtíž pro všechny lidi z Nearry. Zapeklitá věc ta dartanština. Divnej jazyk, nedal se naučit. A celá ta záležitost s Astrii da Scorcio? Podivná věc. Podle toho co slyšel, byl kapitán k vidění snad tři a půl měsíce v její blízkosti až příliš často. Špitalo se, že ji zahřívá postel. Ještě štestí pro kapitána, že papínek Astrie byl až přespříliš zaměstnaný statnickými záležitostmi. Ostatně tak jak celá aférka vznikla i zanikla. Rychle a tiše. I když říkalo se v Citadele dva měsíce zpět utírali nějakou krev na schodech. Zoltán se pobaveně ušklíbl a zatočil do Kočičí uličky. Škoda, že ten spratek Simon nezjistil víc. Prý tam kapitán rozsekal nějaké své dartanské žáky. O dartance míň, vždycky dobře. Měli by vychcípat všici! Divné bylo, že se vše zamlčelo, jinak by jej místokrál nechal jiste pověsit za hrdlo. Ale podle toho co slyšel naposled ho kapitán, i s takovou pověstí, nechával chladným. Slyšel o potyčce na Svážném náměstí. Telltag už nebyl co býval. Mladá holčička ze Scorcia mu dala asi co proto. Její papínek ho vyhodil z práce a od té doby už více než dva měsíce byl neustále v lihu. Takhle končí legendy. Ta myšlenka ho docela pobavila. Světlo z krčmy osvětlovalo ulici. Zastavil se. Chvíli z dálky sledoval hostinec U havrana. V třech oknech se svítilo v lokále rovněž. Na to že bylo před třetí hodinou ranní to tam docela žilo. Rozhodl se změnit na rychlo původní plán. Zkontroloval svou koženou vestičku z flákonky a rozhodl se že Uri nebude ten poslední ale ten první koho navštíví. Ostatně krčmář byl v ceně.
Jeremiáš seděl na velmi dobrém místě. Umožňovalo výborný přehled o všem co se dělo v lokále i za výčepem. Byl Uriášovi vděčný za tu práci. Postavila jej na nohy. Náhoda tomu chtěla, že zrovinka když U havrana propíjel poslední auriny zavítali k Urimu vymahači od Patrona. Uri byl ze staré školy a platit se mu nechtělo. Jeremiáš se často nepletl do cizích věcí, ale ti chlapící to opravdu přehnali. Vyprovodil je ven. Nechali tu nějaké zuby a prsty, co si matně vzpomínal a ten co měl nějvětší hubu dostal do žaludku svým vlastním nožem. Neměl ty komrsky ze Spodního města rád. A Patron byl jeden z takových. Osobně proti němu nic neměl. Tu práci potřeboval. Zbavil se chlastu a už přes týden byl čistej jak motlitba páně. A držet zase meč v ruce to asi potřeboval. Byl klidnější. I když po tom co se stalo v Citadele měl ohledně své zbraně smíšené pocity. Byla to krásná zbraň, ale neměla pít krev dračích bratří. Bál se, že ji tím co udělal proklel. Nicméně jinou zbraň neměl a na lehký dartanský meč byl zvyklý odmalička. Na Patronovy otrapy to byla až příliš dobrá zbraň.
Svařené víno příjemně zahřálo a mírně stouplo do hlavy. Liška se už cítila líp. Pomalu se rozkoukávala po hostinci. Pozorovala tváře lidí okolo, ti druzí ji připadli tak zajímaví. Tak jiní. Mrzelo ji, že jí bratr celou tu dobu nechával stranou, někde v pustých horách. Svět lidí byl tak zajímavý, tak pestrý. Zvlášť, když blíže poznala Jakuba. Cítila, že patří k sobě, věděla to tak, jako její bratr věděl kdy přijde první sníh, nebo která stopa patři jakému zvířeti. Měla Jakuba ráda vlastně od prvního okamžiku. Byl tak jiný a přitom jim dvěma s Motýlem tak podobný. Zahřívala si ruce o pohár a usmívala se. Jakub povídal o místě kde žil jako dítě. O moštu z jablek. O tak obyčejných věcech, které ale ona nikdy nepoznala. Poslouchala ho ráda když povídal. Měl pěkný hlas a cítila, že jeho myšlenky i slova jsou stejné. Byla ráda, že je k ní takový otevřený. Bratr s ní nikdy své myšlenky nesdílel. Najednou ji bratr připadal mnohem dál než Jakub. Cítila to už tam nahoře, když se o něj starala. Bála se, že Jakub umře. Nepomohl by mu. Jen občas přišel a přinesl něco k jídlu, pro ni. Když se Jakub uzdravil rozhodla se odejít s ním. Poprvé za tu dlouhou dobu co se znali se s Motýlem pohádala. Zavřela před ním své myšlenky a odešla za Jakubem. Ale nakonec ji snad pochopil, proto jel s nimi. Byla za to ráda. Byla ráda za svařené víno i za to divné jídlo, které si dali k večeři. Guláš s chlebem. Přemýšlela jestli chleba roste na stromech a nebo odkud jej vlastně lidé berou? Ne na stromech určitě nerostl, to by ho s Motýlem určitě znali. Usmívala se na Jakuba a prohlížela si jeho zelené oči. Bylo ji krásně.
Motýl vnímal vůni břečťanu a studené schodiště. Slunce svítilo skrz listy stromů. Otočil k němu tvář, ale ono najednou zmizelo. Ten chlapík se uměl pohybovat tiše jako kočka. Z hlavy se vytratily obrázky a místa na které si vzpomínal a jeho smysly se zameřily na nově příchozího. Pár okamžiků v jeho mysli mu stačilo na to aby musel jednat rychle. Nesměl zasáhnout to bylo jediné pravidlo, ale pomoct náhodě mohl. Otočil se k Lišce a Jakubovi.
„jsem unavený a rád bych se natáhl, řekni hostinskému o klíč k pokoji“
Jakub se zastavil v půli věty. Liška se otočila na Motýla s překvapeným výrazem ve tváři. Byla to první věta od doby kdy odešli z hor. Motýl s nima cestoval, ale nemluvil.
„Dobře, hned to bude“ zvedl se Jakub a zamířil k výčepu.
Liška se zamračila. Všimla si, že část Motýla nesedí u stolu, ale je v kuchyni, kde před maličkou chvílí odešel hostinský. Co se děje?
Motýl si vybral měděný hrnec na polici. Ta police držela na dvou skobách. Jednu z nich nebylo težké povolit.
Jakub kráčel k výčepu. Jeremiáš jej změřil pohledem. Když se jejich oči setkaly ozval se z kuchyně hluk, směsice zvuků kovového nádobí a keramických hrnků hozených z výšky na zem. Jeremiáš vyskočil na nohy a dvěma skoky byl u dveří. Už teď si začínal vyčítat, že zapomněl na okno do kuchyně.
Jakub uhnul z cesty tomu prošedivělému chlapíkovi a ohlédnul se ke stolu, kde seděl Motýl s Liškou.
Šipka z kuše zastavila Jeremiáše ve dveřích. Jen nevěřícně zamrkal očima, když se náhodou odrazila od čepele jeho meče, který už mezi dveřmi opustil svou pochvu.
Tohle se nemohlo stát. Zatracená smůla. Jako s těmi hrnci a nádobím na polici. Zoltán si začínal pomalu myslet, že ho někdo proklel. Navíc si všiml, že kapitánovy pohyby nejsou vláčné a pomalé, ale naopak úsporné a zatraceně rychlé. Vypadá to, že takhle legendy nekončí. Zaklel a odhodil krčmáře Telltagovi pod nohy. To mu asi zachránilo život. Kapitán zakopl o vyděšeného Uriáše a zezadu do něj vrazil ten mladý řádový rytíř a povalil ho. Asi když vbíhal za kapitánem nečekal, že se mu krčmář zaplete pod nohy. Zoltán využil situace a proskočil oknem.
Motýl se najednou zvedl a usmál se na Lišku. „Musím si odskočit sestřičko, příroda volá.“
Rychle zamířil ke dveřím na dvorek. Nesměl se zdržovat, Liška by mohla mít podezření. Musel vše vyřídit rychle. Věděl že na Zoltána mu bude stačit jediná rána mečem. Dokonce nebude těžké to udělat tak, aby to vypadalo na zbraň s hlavicí ve tvaru dračí hlavy. Možná to na tom bude to nejtěžší.
Zoltán si ani nestačil vychutnat to jak opravdu umírají legendy. Zoltán byl legenda, alespoň pro ty ze Spodního města, možná i větší než sám Patron.

Světlešedé mraky připomínající prachové peřiny nehybně stály na obloze a sotva znatelné paprsky zubatého podzimního slunce, spolu se studeným větrem, jehož síla a pichlavá vlezlost se rozbíjela až o hrubé, kamenné hradby města Scorcia, byly přesně těmi argumenty,jež přesvědčily každého o tom, že zima již brzy zaklepe na dveře jejich příbytku ať už jsou obyčejné, z bílého vápence, který se jako valouny různé velikosti volně povaloval kolem na míle daleko, nebo z opracovaného šedého kamene, ze kterého byly ty nejčerstvější povětšinou dartanské, hrdé a dominantní stavby. Ty v městě vyrostly snad pro to, aby svou arogancí a odlišnou, téměř velmi komplikovaně a cize působící architekturou připomínaly, kdo je zde vládcem a komu tato zem náleží.
Pískovcové do šeda zašlé kamenné kostky ulice vydávaly charakteristický zvuk po dopadu koňských kopyt. Trojice jezdců pomalu projíždějící od východu po Úpolní ulici byla raritou. Městské čtvrtě u východní brány byly tou nejnuznější částí kamenného města. Odpadky na ulici, ucpaná kanalizace, hloučky otrhaných, zlomených lidí, vyhublých podvýživou s kalnýma očima, které bez lesku smířeny s jakýmkoliv osudem, probodávaly trojici.
Mohutnému, huňatemu, bílému koni v čele raději každý ustoupil z cesty i kdyby se měl v místy úzké ulici přitisknout ke zdi špinavých, tešně na sebe nalepených domků. Jeho jezdec měl tělo i ruce chráněny šedočernými pláty, které na sobě nesly mnoho stop po boji. Tvář byla skryta helmicí se spuštěným hledím. Rytířský pás i meč, jezdecké kopí v pravici a štít se znakem Řádu. To vše znamenalo, že je lépe uhnout z cesty. Ostatně rytíři Řádu byli jediní, které dartanští dobyvatelé nikdy neporazili. Už řadu let byl mezi místokrálem ze Scorcia a velmistrem nepsaný, ale tvrdě respektovaný mír. Jezdec byl jistě vzácný posel.
Druhý jezdec byl útlý, hlavu schovanou v kapuci, zachumlaný do zvířecích kožešin. Vlastně na pohled obyčejný, nevýrazný. Jeho šíje byla ale mírně shrbená, všímavý by jistě řekl, že mu městské prostředí není dvakrát po chuti. Skoro to vypadalo jako by do města cestoval se strachem.
Třetí z jezdců oblečen ve stejných kožešinových svršcích jako druhý z nich. Přes hlavu a záda přehozen šedý plášť s velmi neobvyklé látky. Postavou vyšší, odhadem muž. Seděl vzpřímeně a sebejistě. U pasu zavěšen dlouhý meč pro obě ruce s tenkou čepelí bez záštity. Divná zbraň. Vůbec divná trojice řekl si i Simon a odlepil se od zdi. Musí s tou zprávou být u Patrona první. Ten to jistě ocení. Simon byl velmi všímavý hoch.
Jakubovi byly pohledy zubožených lidí ze Scorcia nepříjemné. V životě neviděl tolik bídy a zoufalství. Zdálo se však že Motýlovi, který jel poslední z trojice, je vše jedno. Jakuba dráždil jeho netečný vyrovnaný klid, jako by ani neseděl na koni v cizím městě, jako by nevnímal bídu kolem, jako by jej vše jen míjelo, procházelo skrz něj. Byl tak ledově nelidský až se Jakub otřásl. Lištička byla úplně jiná. Jakub cítil její čistou, ale nyní zmatenou mysl ze spousty negativních emocí a vjemů, z města. Rozhodl se, že se zastaví v nejbližším hostinci, který nebude v téhle špinavé čtvrti a odpočinou si. Bylo sice něco krátce po poledni, ale i tak, cesta byla dlouhá a teplý džbánek svařeného vína zahřeje.
Patron seděl na pohodlném, vysokém, vyřezávaném křesle. Ruka poznamenaná stařeckými skvrnami a obtěžkaná drahými prsteny, po které stékala mastnota ze stehna z pečené kachny pokynula Simonovi.
„Výborně chlapče, Patron na to nezapomene.“
Než se znovu stačil zahryznout do stehna už byl Simon zase na ulici. Pobočníkovi lidé jej rychle vyprovodili. Ten se naklonil k Patronovi a tiše zašeptal:
„Tak jako s těmi posledně patrone?“
Patron se místo odpovědi usmál a udělal jednoznačné gesto.
Pobočník přikývl a kývl na jednoho ze svých mužů.
„Pošli pro Zoltána, už dlouho chlastal a válel se po bordelech za Patronovy peníze. Je třeba aby ukázal že jej neplatíme zbytečně.“
S úlisným úsměverm se podíval na Patrona. Ten se ušklíbl, zahodil kost a přemýšlel o tom, jestli ti poslové z Řádu nejezdí do Scorcia nějak podezřele častěji než dřív.
Krčma U havrana byla tím pravým místem. Postavena na široké, krátké ulici, čistě zametené a její vývěsní štít se leskl novotou. Krčmář od pohledu slušný člověk. Hostinec, podle vybavení a počtu hostů uvnitř, nestál na tomto místě delší dobu. Na malém dvorku uvnitř stály tři velké sudy. Zatímco odstrojili koně a pacholek je odvedl do stájí, Všiml si jejich návštěvy hostinský. Velmi úslužně se uklonil a podržel jim dveře do lokálu. Tři hosté, kteří se zdrží na noc. Jeden z nich rytíř Řádu. Jistě nebudou škudlit na útratě. Jeho tvář se až příliš rozzářila, nevšimnout si toho musel být člověk úplně slepý. Motýl, Jakub ani Liška mezi slepce nepatřili.
Vybrali si menší dubový stolek se čtyřmi židlemi blízko výčepu. Jakub odložil na zem sedlové brašny a helmici. Zatímco hostinský otřel desku zástěrou, Jakub nezahálel a objednal
„Velký pokoj a tři poháry svařeného vína, zdržíme se déle“
Krčmář kývl a spokojeně se vydal směrem k výčepu.
Liška se posadila do rohu, ale stále bylo vidět, že je celá nesvá. Jakub se na ni usmál, přemýšlel, jak ji odlehčit.
Motýl se posadil nejblíže ke dveřím. Seděl k nim sice zády, ale jemu samotnému to nevadilo. Cítil Jakubovy myšlenky i obavy své sestry. Dotkl se myšlenek ostatních. Opatrně, byl ve městě. Vnímal zvuk tlapiček myší ve stáji s koňmi, vůni ohřívaného vína z kuchyně i nárazy vzduchu na peří holuba přeletajícího nad střechou. Soustředil se ale na jinou věc. Na malý klíček ve tvaru lísku břečťanu, který visel uvázán koženým řemínkem na krku. Byl pečlivě schován na holém těle, pod černou, bílou nití vyšívanou, koženou košilí. Ta košile byla z kůže baziliška a meč toho člověka měl hlavici ve tvaru dračí hlavy. Jeho majitel byl dobře zaplacený za ochranu tohoto hostince, i když cena toho muže byla podstatně menší než výše výpalného, které Patron vybíral od krčmáře. Motýl měl jistotu, že ten muž to s mečem opravdu umí. Nezajímalo ho výpalné, Hostinský ani Patron. Zajímal jej klíček k zahradě u Citadely. Přemýšlel jestli dokáže najít cestu ke schodům. Vzpomínal, prodíral se svou myslí proti proudu času a vybavoval si postupně všechny detaily z těch dnů.