Cesta za hvězdou

Cítil bolestivý tlak v naražených žebrech, snad nebyla zlomená. Teplé lepkavé cosi mu stékalo po stehnu až do boty. Koukal se na své proťaté břicho a opíral se zády o kmen kaštanu. Zvrátil hlavu proti holé koruně zasypané sněhem. Pousmál se, když si uvědomil, že strom, u kterého asi vykrvácí, je kaštan. Kaluže krve roztály sníh kolem. Obloha byla jasná, pomalu se stmívalo a na večerním nebi zazářily první hvězdy. Jakub se snažil zaostřit na ně, ale ony jako by tmavly a matněly. Ucítil chladný poryv větru, uvědomil si, že má promrzlé nohy. Potřeboval se zahřát. Musí na nohy a najít Kopýtka. Pevně uchopil jílec meče a zabodl jej špicí do země. Zavřel oči, sevřel rty a pohnul se. Teplý lepkavý pocit v pravé botě zesílil. Když se předklonil, jako by něco cuklo jeho vnitřnostmi. Bolestí zavřel oči a cítil své slzy na tváři. Zasténal, sklouzla mu slabostí ruka z jílce a tvář se mu zaryla do chladného sněhu. Svalil se na bok. Cítil, že pokud se převalí na záda, tak se roztrhne vejpůl. Chvíli jen tak ležel a pozoroval, jak lepkavá rudá tekutina vytékající zpod jeho rozťatého plátu zbroje vyleptává v bílém sněhu dolíčky a obrazce. Pak se třikrát hluboce nadechl a klekl si. Cosi v oblasti břicha povolilo, ale kožená kazajka to asi nebyla. Podíval se do kaluže pod sebou a slabostí omdlel.
Pozorovala jej skryta za strom. Viděla vše. Doběhla na mýtinu, protože slyšela křik. Tři muži už leželi na zemi. Jeden měl v hrudníku zaražený dřevec. Další chroptěl a držel se za rozpolcenou hlavu. Třetí se plazil z dosahu a z očí, uší a nosu mu proudem tekla krev. Na prostranství mezi stromy se obcházeli tři muži. Ten, který se asi bránil, byl oblečen v železe, meč držel v jedné ruce a skrze helmici mu nebylo vidět do tváře. Dva jeho protivníci se jej snažili sevřít mezi sebe. Měli jen kožešiny do zimy a lehké kožené zbroje. Vysoký černý, zarostlý hromotluk mával těžkou dvojruční sekerou a druhý, šlachovitý, vyzáblý špinavec, držel v rukou meč. Rytíř se ve vysokém sněhu nepohyboval dost rychle. Špinavec se hbitě dostal za jeho záda a s heknutím se rozmáchl. Železná rukavice chytla ostří jeho meče a hlavice meče rytíře s křupnutím dopadla na kořen útočníkova nosu. Tu hromotluk využil své šance a s řevem ťal rytíře sekerou do slabin. Tupý náraz prohnul plát a odhodil obrněnce do sněhu. Špinavec už jen nehybně ležel ve sněhu a vytvářel rudou kaluž. Hromotluk přiskočil k rytíři, který se pokoušel vstát, a zasadil mu několik těžkých ran sekerou. Při třetí z nich se vzduchem ze sněhu mihl meč a rozťal krk útočníka. Hromotluk zachrčel a svalil se s žuchnutím do sněhu. Všichni až na rytíře už jen leželi nehybně. Viděla, jak se zakrvácený doplazil k patě stromu, sundal si přilbici a opřený o strom krvácel. Hýbal se, snažil se opřít o meč a postavit se. Byl zesláblý a z rozetnutého břicha z něj odcházely poslední zbytky sil. Věděla, že pokud mu nepomůže, tak zřejmě vykrvácí, ale měla strach. Chvíli si jej prohlížela. Ve tváři měl krev, i vlasy jí měl slepené. Byly delší, barvy slámy. Byl docela mladý, ale starší než ona. Nevypadal zle. Rozhodla se a vykročila ze skrytu stromů zrovna, když se zasténáním omdlel.
Jakuba probudil chlad. Jeho zbroj ležela ve sněhu a útlá bytost zachumlaná do huňatých kožešin s hřívou hustých rezavých vlasů mu právě přetahovala jeho halenu přes hlavu. Chtěl se vzepřít, ale připadal si slabý jakou moucha. Přes mžitky před očima vnímal jen rozmazané obrysy. Byla to dívka. Ta známá vůně spadaného listí. Myšlenky v hlavě měl popletené.
„Marjánko…“ zašeptaly jeho zmrzlé rty.
„Haéd nu,“ odpověděla dívka. „Im ar… o tebe postarám, jen lež a odpočívej. Snad mi tu nevykrvácíš úplně, to bych nerada.“
Rozuměl té bytosti, ačkoliv slova, které dívka vyslovovala, zněla jinak v jeho uších, a přesto v mysli dokázala mít tvar, který měl význam. Pomalu ztrácel vědomí, cítil, že se nemusí bát, cítil tu známou vůni, tu odkudsi známou vůni. Tak vonělo bezpečí, vzpomínal. Vodopád dívčiných slov jako by měl spíš uklidnit ji než jeho. Pokusil se o usměv. Cítil teplo a slunce, procházel se po rozkvetlé louce a v dálce na obzoru se košatil rozložitý kaštan. Uvědomil si, že sní.
Slyšel skučící vítr mezi štěrbinami ve skalách, slyšel třepotání vloček ve větru a tiché šumění čerstvě napadané závěje, která z poloviny zakrývala vchod do jeskyně. Cítil vůni zimy a chuť krystalků ledu ve vzduchu. Vnímal spící skálu pod nohama. Otevřel oči, když ve větru ucítil čerstvou krev. Otočil se po směru a jeho mysl se dotkla Lišky. Změť rychlých myšlenek, rozrušení, strach, ale ne o sebe. Zvedl se a oklepal s šedého pláště sníh, který se na něm usadil. Přehodil jelenici přes lůžko z mechu, na kterém seděl, a vydal se k východu z jeskyně. Pečlivě se zabalil do pláště. Vločky daly svou lehkost jeho krokům, vítr svou rychlost. Doufal, že Lištička není v nesnázích. Dbal o to, aby se vyhýbali smrtelným. Sestřička nevěděla nic o tom, že by snad existovali. Odmalička ji ochraňoval a staral se o ni. Byla poslední z jeho lidu, tak mladá a bezbranná. Pocítil starost, a ta jej popohnala k většímu spěchu. Vítr přinášel pach krve, blížil se k tomu místu. Zasněžený les pod skalami, moc prolité lidské krve, ucítil pach vlčí smečky. Měli hlad, čekali. Poslal jim po větru myšlenku na smrt, která by je potkala, pokud mu zkříží cestu. Pochopili to všichni. V lese byly jeho smysly ostřejší. Liška se skláněla nad lidským mladíkem, ze kterého pomalu unikal život. Cítil v lese, co se stalo. Okolo dva mrtví, dva zranění a jeden omráčený. Lupiči a ten, který je přišel zabít. Byl mu sympatický, ten odvážný mladík, a pak, jak se přibližoval, všiml si, čím je ten mladík jiný. Poprvé za ty desítky let jej něco překvapilo. Téměř běžel a jílec meče mu sám vklouzl do dlaně.
Liška se skláněla nad mladíkem. Uložila jej na jeho plášť. Blábolil něco. Přivolala letní sen a když se zbavila jeho košile, viděla, že rána je hluboká a zlá. Nadechla se a sebrala všechnu sílu. Přiložila ruce k ráně a přivřela oči. Zamračila se a soustředila na očištění a obraz léčení. Tak ji to přeci Motýl učil. To zvládne. Není to zlomená noha malého srnčete, ale není to ani o nic víc. Na čele ji vyrazily kapky potu. Trvalo chvíli, než ucítila, že se rány zacelují, pomalu, ale přece. Když otevřela oči, trhla sebou úlekem. Vedle ní stál Motýl s vytaseným mečem, na kterém zamrzala čerstvá krev. Mladík se začal probírat, otevřel oči a snažil se zorientovat.
Motýl pokýval hlavou a vypustil v obláčku páry z úst: „Tak sestřičko, chlapec se probral, dobrá práce, odneseme ho k nám. Ty ostatní jsem dorazil, zbytečně by se trápili. Ti dva kupci dole v průsmyku jsou taky mrtví, ale ty jsem tak našel. Tady už není komu pomoci, půjdeme.“
Otřel meč o sníh, schoval jej a přehodil si mladíka přes rameno. Liška se nepodivila tomu, že Motýl nese mladíka jako by nic nevážil on ani jeho věci, podivila se nad tím, že Motýl promluvil řečí, kterou spolu nemluvili. Teprve teď pochopila, jak je onen mladík, kterého zachránila, jiný. Jak jsou všichni ti mrtví muži jiní než ona a Motýl. Pochopila, že řeč, kterou ji Motýl naučil před mnoha lety, ale kterou spolu nemluvili, je řečí těch jiných lidí. Rychle vzala své věci a pospíchala za bratrem. Dohnala jej, i když získal náskok, zatímco se zamyslela. A pak společně vklouzli mezi sněhové vločky tetelící se vzduchem do šera, které předcházelo dlouhému zimnímu večeru.

Mohutný, bílý, huňatý kůň na lesní cestě zasypané sněhem. Kopyta se hluboko bořila do závějí. Zasněžený, zahalený rytíř vzdoroval větru, zima zalézala za nehty, jinovatka v chlapeckých vousech od teplého dechu, silný vítr vrhá sníh k obloze a zase zpět.
Jakubovi byla ukrutná zima. Drkotajíc zuby, mírně popohnal koně. V očích jej štípaly zmrzlé krystalky ledu jako tisíce jehel. Kůň nesouhlasně zafrkal a jeho chřípí se zahalilo bílými obláčky jeho dechu. Nakonec poslechl a brodil se závějemi.
Zkřehlé prsty už pomalu neudržely uzdu. Nohy, ty necítil. „Bože, dej mi zahřát se u ohně,“ utrousil Jakub skrz omrzlé rty. Zoufale zavřel oči. Monotónní křupaní sněhu pod koňskými kopyty mu vnucovalo spánek. Vítr kvílel kolem uší. Vločky se bezradně tříštily o železnou zbroj. Unavená víčka přinutil k činnosti. Mezi masou bílé hmoty prosvítalo mihotavé světélko. Bouře se opět zvedla v ještě větší síle. Jakub s dětskou radostí a odhodláním děkoval Bohu a vyrazil vpřed.

Halas v krčmě „U plného džbánu“ byl nesnesitelný, místy přehlušoval řádění živlů za okny. Promrzlý Jakub vklouzl rychle dovnitř a šel se ohřát k ohni. Teplo prostoupilo jeho tělem a vyhánělo chlad. Odložil promočený plášť, usadil se blíž k ohni. Pomalu procitl z ledové letargie. Nedaleko sedící dvojice vousatých kupčíků hýřila penězi a dobrou náladou, snažíce se učinit dobrý dojem na nedaleké dámy.
Hodně zim pokrylo bílým sněhem tahle místa od chvíle, kdy Jakuba odvezli z rodné tvrze Straky do Králova dolu. V zákrutu cesty do Javorové tehdy nestál zájezdní hostinec a jak si Jakub pamatoval, stromy byly tehdy vyšší, les hustší a cesta užší. Cítil teplo sálající od krbu a mnul si zkřehlé ruce. Plameny na suchém dřevě tancovaly ve stejném rytmu jako vločky za oknem. Jeho oči se vpily do oranžových ostrých jazýčků. Na kolenech ucítil jejich horko. Natáhl ruce blíž k teplu a znovu si je promnul.
„Dáte si něco k pití nebo snědku, pane?“ vytrhl jej podivně povědomý hlas z myšlenek.
Jakub se otočil. U lavice, na které seděl, stála vysoká, prostě oblečená dívka. Její zelené oči Jakuba pohltily stejně jako plameny v krbu. Husté havraní vlasy se nevlezly pod její čepec a několik nezkrocených pramenů se jí kroutilo podél odhalené šíje. Tu linii nosu a výraz ve tváři měl Jakub ve svých dětských vzpomínkách. Uvnitř něj vzplála hranice oranžových plamínků a teplo z ní se rozlilo až do konečků jeho prstů.
„Marijánko,“ zašeptal.
Dívka zmateně zamrkala. Pak se její zelené studánky vpily do Jakubových očí a v překvapeném výrazu vyhrkla:
„Jakube!? Kde se tu bereš?“
Jakub na ni pohlédl. V jeho smutných očích se zalesklo vše, co ztratil a znovu nalezl. Dlouhé šedé zimy i léta prozářená sluncem, které v Javorové utekly bez něj. Dětská láska, jejíž tvář se léty změnila v křivky dospělé ženy. Možná v koutku duše doufal, že ji znovu spatří, proto je zde. Byla dokonalá, víc než v jeho vzpomínkách a snech.
Usmál se na ni a zašeptal: „Asi jsem se musel vrátit.“
Opětovala jeho úsměv, dotkla se jeho ruky a starostlivě jej pohladila.
„Musíme si toho tolik říct. Donesu ti horkou medovinu, ta tě zahřeje.“
Než stačil cokoli namítnout, zmizela v hlučném lokálu hostince. Cítil její teplo na ruce a vůni jejích vlasů, jak si ji pamatoval.
Prohlédl si lokál. Dvojice vousatých kupčíků si přisedla k vedlejšímu stolu a nyní ohromovali starší dámu, která byla pravděpodobně doprovod dvou mladších dívek, sedících tamtéž. U stolu naproti popíjeli v tichosti čtyři muži, které tipoval Jakub na řemeslníky cestující na novoroční trhy do města. V jednom z koutů seděla dvojice žoldnéřů, ti jako jediní neuhnuli pohledem, když k nim zabloudil jeho pohled. Zachytil jejich myšlenky a v duchu mu bylo obou kupčíků líto. Zítra ráno musí vyrazit dřív než oni. Věděl, že to znamená vrátit se kus cesty, i oni cestovali na městské trhy. Ale byla to povinnost, kterou plnil rád. Uvědomoval si, že i vlci mají v zimě hlad a chodí loupit do údolí. Neměl vlky rád.
Z myšlenek jej vytrhla vůně medoviny a usměvavá tvář Marie, která se prokmitla kolem jeho lavice a postavila před něj kouřící dřevěný pohár. Medovina voněla a sladce chutnala na jazyku. Doufal, že jeho plášť do zítřejšího rána uschne. Dřevo v krbu zapraskalo a smích v krčmě se zdál být hrozně daleko.

Kopýtko žvýkal seno a pozoroval Jakuba, který si na slámě vedle rozložil deku. Ve stáji vedle krčmy bylo docela teplo. Jakub si pod hlavu nachystal sedlo, zbroj do sucha vytřel senem a zul si škorně. Lehl si na deku a přikryl se pláštěm. Věděl, že neusne. Po chvíli se posadil, sepjal ruce do prosebné motlitby a jeho rty zašeptaly.
„Pane, v Tebe skládám své naděje. Otče, k Tobě se utíkám s břemenem, které tíží mé srdce. Tobě, Pane, svěřuji své kroky a hledám u Tebe sílu vytrvat ve svých činech. Otče můj, ochraňuj mé blízké a milované, neboť Ty jsi mi spravedlivým Otcem, ochráncem a učitelem.“
Cítil úlevu a Jeho přítomnost.
Popřál Kopýtkovi dobrou noc a usnul.

Pevně utáhl řemen sedla, přehodil přes sebe plášť a otevřel brašnu, aby dovnitř nasoukal smotanou deku.
„Ty už odjíždíš? Bez rozloučení?“ Uslyšel za sebou její hlas.
Zamračil se do otevřeného ústí brašny a přivřel oči. Bylo to těžší, než si myslel.
„Musím, Marie, zkus to pochopit.“
„Udělala jsem ti snad něco?“
Cítil v jejím hlase naléhavý, vyčítavý tón.
„Ne, ne. Ale mám povinnosti a ty také.“ Bolelo jej u srdce, když se otočil a pohlédl do očí, ve kterých vídával jen radost.
„Máš tady svého muže, neměl jsem se vracet, omlouvám se.“ Pohlédl do země, nevydržel se na ni dívat. Cítil svou svíravou bolest, která zničila jeho naděje, když se včera večer dozvěděl o jejím muži, a děkoval za příležitost, kterou mu poskytlo přepadení kupců, jež se mělo brzo odehrát na cestě k městu. Uvědomil si, že spěchá. Spěchal, aby jí nedal najevo své city a své zklamání. Věděl, že by jí tím ublížil. Chytil Kopýtka za uzdu a měl se k odchodu. Zavřel oči a uvědomil si, že tak je to dobře. Zničil by jí život tím, že by do něj vstoupil, vždyť ona miluje svého manžela. Jaký život by měla po jeho boku? Zde má domov. Ucítil její ruku na svém zápěstí.
„Vrať se, Jakube,“ zašeptala
V jejích očích se zaleskly slzy, viděl je rozmazaně přes své vlastní, stejně jako vše kolem. Políbila jej na tvář a vtiskla mu do rukou uzlík svázaný v šátku. Než se stačil vzpamatovat, vyběhla do chladného rána.
Chvíli tam stál a pak vyrazil. Musel spěchat, nechtěl si to rozmyslet.

Při devadesátem druhém verši žalmu jej vyrušilo zaržání koně. Zamračil se a dokončil devadesátý třetí verš své modlitby. Zvedl se, promnul si ztuhlá kolena a zamířil pomalým krokem skrze trosky hlavního sálu podívat se na příchozí. Jeho poutnická hůl vyťukávala o mramorovou dlažbu tiché staccato jako v doprovod přibližujícímu se klapotu hlasitě se rozléhajících koňských kopyt. Hnědý hrubý plášť tlumil již tak tiché kroky kožených sandálů. Jeho bílé vlasy, které lemovaly velkou lysinu, byly dlouhé a neupravené. Tvář vyhlížela tvrdě, nehybně. Rty měl úzké, pevně semknuté k sobě, ale šedomodré oči plné dobroty, moudrosti a milosrdenství. Ty oči sledovaly muže na mohutném bílém huňatém koni. Jezdcovu mladou tvář, krátké světle hnědé, mírně zvlněné vlasy a neuměle zastřižený plnovous. Muž měl u pasu rytířský meč, dýku a na sobě šedočerné, zašlé, asi často používané kožené oblečení, na několika místech protržené, pravděpodobně od sečné zbraně. Na kazajce byly patrné otlačeniny od zbroje. Byl to spíše chlapec, nemohlo mu být víc než dvacet let. K hrušce sedla byl připoután ještě jeden kůň, a na něm byla dvě objemná zavazadla, křižem přes ně bylo zavěšeno jezdecké kopí. Stařec si příchozího pečlivě prohlížel. Neměl rád hosty a nedůvěřoval nikomu, koho neznal. Spoléhal na pověry opřádající toto místo jako závoje pavučin. Zvykl si na samotu, vyhovovala mu. Mohl klidně psát své paměti, rozjímat, modlit se a meditovat. Jen tehdy k němu přicházely, jako po špičkách, jako zloděj, jeho vize. Jako by se bály jeho samého i ostatních lidí, jako by čekaly, až sám unaví svou mysl modlitbami a půsty, aby mohly projít skrze unavené stráže jeho mysli, jen tehdy zde byly jeho vize. Pozoroval toho chlapce a něco na něm mu bylo náhle povědomé, ale nedokázal si nic vybavit. Dál na něj hleděl ze svého úkrytu pod spadlým sloupem. Mračil se, přemýšlel a vzpomínal.
Kopýtko zaržál. Jeho kopyta dusala po zbytcích masivní mramorové dlažby. Jakub se rozhlédl kolem, ale viděl jen rozvaliny, spadlé sloupy z bílého mramoru, torza budov zarostlá keři a trávou. Cítil hřejivé paprsky slunce a vítr na tvářích přinášející z dálky vůni moře. A nad vším bleděmodrou oblohu a šedobílá oblaka s černými tečkami ptáků. Schylovalo se k poledni a po včerejším lijáku ještě slunce nestačilo pořádně prohřát zem.
Jakub byl netrpělivý. Tolik toho o Poutníkovi s bílou holí slyšel. Byl to nepochybně svatý muž. Představoval si jej jako bělovlasého starce v šedé kutně s jasnýma očima plnýma božské úcty a moci. Nad hlavou se mu zcela jistě mihotá světelná aureola. Slyšel, jaké dokáže činit zázraky, a nepochybně jej při motlitbách obsluhují andělé. Poutník je zcela určitě svatý muž, o tom není sporu, a kde je svatý muž, bývají svatá místa. Jakuba naplnila posvátná úcta. Uklidnil koně a ještě naposledy se rozhlédl. Pohladil Kopýtka a sesedl z něj. Přežehnal se, poklekl a začal tiše odříkávat prvé verše žalmu. Slova modlitby pomalu naplňovala jeho duši pokojem a jakoby jej uspávala. Zavřel oči a myslel jen na ně.
Lehký dotek na rameni jej přivedl zpět do reality. Jakub sebou trhl, jak se vylekal, a už sahal po jílci meče. Nad ním stál starý otrhaný a špinavý žebrák, který i notně páchl. Vousy a zbytky vlasů plné smetí, špinavé tváře, svraskalý starý obličej, skorem bezzubá ústa. V ruce držel obyčejnou hůl z bílého dřeva, na koncích upatlanou od hlíny. Ve tváři zpod šedého hustého obočí si jej prohlížely dvě šedomodré zapadlé oči.
„Co tě sem přivádí, chlapče?“ Otázal se stařec a v jeho pohledu bylo vidět, že zná odpověď. Jakubovi připadlo, že se snad i trochu usmál.
„Nic,“ zamračeně se zvedal ze země Jakub, aby si starce více prohlédl. Ten se jen usmíval a mhouřil oči. Stál tam mírně shrbený, ale přes všechnu špínu v něm bylo cosi, co Jakuba nakonec donutilo se mírně uklonit a optat se:
„Hledám zde muže, kterému se říká Poutník, nevíš o něm něco? Je to svatý muž.“ Poslední větu řekl Jakub víc pro sebe, jako by se chtěl ujistit, že tohle přece nemůže být ten muž, kterého hledá.
„A proč jej hledáš?“ zamhouřil ještě více oči stařec.
„Chci se s ním poradit o své budoucnosti,“ odpověděl téměř okamžitě Jakub.
„A Boha se nebojíš?“ optal se stařec.
Jakub polekaně zamrkal a zachmuřil se. „Proč bych měl? Neučinil jsem nic špatného.“
„Nemyslíš, že kdyby Bůh chtěl, nechť známe jeho budoucnost, neučinil by tak sám od sebe?“ stařec se zamračil.
Jakub se usmál. „Proto jsem zde. Ten svatý muž, kterého hledám, má prý vize od Boha. Chtěl jsem se jej pozeptat, zda-li neměl nějaké o mně?“
Stařec najednou vypadal překvapeně. „Troufalče, myslíš si snad, že jsi střed celého světa? Že zrovna o tobě budou jeho vize? Pcha! Tvá pýcha tě zahubí, to jediné vidím! Vrať se zpět, zde není místo pro takové, jako jsi ty.“ Na to se poutník otočil a rychle kráčel mezi rozvaliny. Překvapený Jakub si jen všiml, jak kroutí hlavou, jako by nevěřil tomu, co právě slyšel.
Jakub se rozběhl za ním. Pomalu se hroutily všechny jeho sny o svatém muži. Pryč byla aureola, bílá hůl i služební andělé. Zůstal jen špinavý starý muž. Ten by jej přece nemohl jen tak odbýt. Vždyť on je šlechtic!
„A to je vše, co mi řekneš!?“ zoufale zavolal za odcházejícím starcem Jakub.
„Spletl jsem se,“ houkl stařec přes rameno, „měl jsem tě za jiného.“
„Za koho?“ nechal se unést Jakub, „Jsem Jakub ze Straky, čekal jste jiného?“
Stařec se zastavil a otočil. Pohlédl Jakubovi do tváře a řekl: „Čekal jsem jiného.“
Jejich oči se potkaly. Dvojice šedomodrých a hnědých očí se vzájemně měřily.
Jakub uhnul pohledem. „Omlouvám se. Máte pravdu, omlouvám se. Odjedu.“
Otočil se a vracel se. Pomalu. Kopýtko opět hlasitě zařehtal.
Cítil se strašně poníženě. Letmo pohlédl na své špinavé škorně. Sevřel rty. Pomalu došel až tam, co zanechal svého koně. Vylezl do sedla, chytil uzdu a už se chtěl obrátit zpět, odkud přijel.
„Počkej ještě, chlapče,“ zazněl někde blízko známý hlas. „Jakže se to jmenuješ?“ Stařec mezitím asi vylezl na spadlý sloup a teď si z výšky znovu Jakuba prohlížel.
„Jakub von Ulster, Jakub ze Straky.“
„Slez přeci z toho koně. Podle mne si ještě máme co říct, zdá se mi.“ Stařec si zastínil oči a usmál se.
Když pak Jakub seskočil, dodal ještě: „Třeba jsem se prve pletl.“
„Nech zde koně, nic se jim nestane. Pojď, pomůžu ti je odstrojit.“ Na svůj věk velmi hbitě seskočil na zem a mlčky koně odstrojili.
Jakub přemýšlel, jakou že to hru s ním Poutník hraje. Rozhodl se co nejméně mluvit a spíš jen poslouchat. Jako by už nyní za špinavým zevnějškem nebyl jen starý otrhaný žebrák, ale moudrý muž, jehož slova mohla stejně dobře ranit jako pohladit. Jakub se už nyní tajně Poutníkovi obdivoval. Byla tu přece ta bílá hůl a třeba i andělé, i když ne bílé vlasy, kutna a aureola. Poutník byl asi opravdu svatý.
V závětří zdi z masivních kvádrů praskalo dřevo. Stařec celé odpoledne nepromluvil žádné slovo. Jakub byl plný nedočkavosti, ale ovládal se. Jen po očku sledoval Poutníka a čekal. Zkřehlé ruce osvětloval plamínek z ohniště. Ve dne vedro v noci zima, jaká to zlá země. Kdyby jej sem neposlali, o své vůli by zde nebyl, tím si byl jist. Jakub pozoroval, jak u ohně sedící Poutník hledí do plamenů. Už bezmála hodinu seděl tak bez pohnutí. Kdyby Jakub neviděl, že stařík dýchá, jistě by si pomyslil, že umřel. Oheň olízl suchou větev a plazil se po ní výš. Kolem fičel vítr, ale zbytky zdiva je pečlivě kryly před nepřízní počasí.
Z myšlenek Jakuba vytrhl stařec.
„Poslali tě z řádu, je to tak?“
„Ano,“ přitakal Jakub
„Nevědí si s tebou rady, co?“
Jakub se na starce překvapeně podíval.
On se jen usmál a pokračoval: „Věděl jsem to.“
Jakub mlčel. Nerozuměl, o čem konkrétně stařík mluví. Rozhodl se, že počká, a snad se Poutník rozpovídá sám, ostatně předtím tak dlouho mlčel.
„Cítím to v tobě, chlapče, starou větev dávno seschlých stromů.“ Pohlédl Jakubovi do tváře a usmál se. „Cítím tu sílu a magii, se kterou si v řádu nevědí rady,“ zachechtal se snad i pobaveně.
„A ty, hledáš odpovědi na otázky, na které se odpovědět nedá. Alespoň ne tak, jak bys čekal. Můžu ti říct, kdo byli tví rodiče, ale neudělám to.“
Jakub sebou trhl překvapením. O čem to Poutník mluví? Odjakživa vyrůstal se strýcem na Strace a svou matku, jeho sestru, nepoznal. Otec byl rytíř a zahynul v bojích s Dartanci. Nerozuměl tomu, ale přemohl se a nevstoupil do vyprávění.
„Na to přijdeš časem sám a jistě to zhodnotíš moudře,“ pokračoval Poutník. „Nebo ti mohu popovídat o městě, které zde kdysi stálo a z něhož jsou jen rozvaliny. To město se jmenovalo Aer-Nantar. A určitě jsi o něm neslyšel.“ Stařec se odmlčel, hleděl na noční nebe plné hvězd, docela zasněně, připadalo Jakubovi. Nerozuměl souvislostem a vlastně ničemu z toho, co prošlo jeho ušima. Pomalu se rozhodoval, že vstoupí do vyprávění s jasnými a konkrétními otázkami.
„An vara til aen,
tir ara vaen,
elenar son bel caran,
Ilvethion wal car aran.“
Zarecitoval náhle Poutník neznámou řečí, pohled stále upřený k hvězdám na nebi. Jakub zamrkal překvapením a silou těch slov, ačkoliv nerozuměl. Zamyslel se a snažil se to zařadit. Temněmodré nebe proťala dráha padající hvězdy. Mířila někam k obzoru, až za moře. Odtamtud přijeli Dartanci, ale dartanština to nebyla. Jakub měl náhle divný pocit, jako by jej celé tělo lechtalo a smysly vnímaly nové podněty, které mozek nedokázal zařadit. Cítil čím dál větší zmatek.
Slova starce uťala proud vjemů a pocitů. „Nakonec dám ti jednu radu, chlapče.“ Poutníkovy moudré oči se obrátily k Jakubovi. „Nevracej se do řádu, ale odjeď domů, tam hledej odpovědi na své otázky a tam je najdeš. Tam a nebo v modlitbě k našemu Bohu.“ Staříkova bezzubá ústa se roztáhla v úsměvu. „Tam či tam a nebo v obojím, je to na tobě chlapče. Přeji dobré pořízení a hodně štěstí. A ještě maličkost, “ Poutník vstal a opřel se o hůl. „Až dostaneš odpovědi, tak jim vyřiď mnoho pozdravů od Yrweta z Aer-Nantaru.“ Rychle, na staříka až příliš rychle, se otočil a za doprovodu klapotu hole o kamennou dlažbu zmizel ve tmě.
Jakub chvíli strnule seděl a přebíral si v hlavě zážitky, emoce, kvanta pocitů a vůbec všech těch intenzivních chvilek se staříkem. Dokonale věděl, že do řádu se nevrátí a při vzpomínce na domov se mu s radostí v mysli objevil obrázek Marjánky. S tím obrázkem se přikryl dekou, nechal oheň vyhasnout a usnul.