Střízlivění

Pátek, Srpen 19, 2011 Posted by

Slunce svými jehličkami oslepovalo Jeremiášovu tvář. Opíral se o kašnu a nebo přecházel mezi jednotlivými dobrovolníky. Nikdo z nich kdo tu před ním stáli nebyl zkušeným v používání jakékoliv zbraně. Jejich nedůvěřivé, místy až vyjukané tváře v očekávání hleděly na něj a nebo v lepším případě zkoušely v záplavě chyb zopakovat jeho ukázkový pohyb. Bylo třeba se soustředit na to nejpodstatnější, zbytek se vyladí, pokud bude ještě prostor. Nechtěl s nimi ztrácet tolik času, měl odpor k jakýmkoliv hodinám šermu u fontány.

„Hej ty tam jak máš tu patu? A co ta ruka?“ přikročil blíž a plochou stranou meče vyškolil nováčka po zápěstí. Možná víc přitlačil jako by chtěl potrestat někoho jiného. Cvičný klacek dopadl na zem. Jeremiáš se ušklíbl na cvičence s bolestným výrazem ve tváři.

„Znova!“ studeně odsekl.

Nebavily ho tyhlety korektůry. Nebavilo ho to lezavé slunko, ťukání klacků, pálení žáhy a vůbec cokoliv na co se dnes podíval. Deset takových jako tu cvičil by si neporadilo ani s dartanským děckem natož s regulérním ozbrojencem, ale co, byli to nadšenci z města, proč jim nevyhovět.

Když za ním přišli vyspával po opici na schodišti ve věži, zabalený do roztrhaného šedostříbrného závěsu s vyšitými motivy květin. Bolela ho hlava, pořádně si nevzpomínal jak se na toto místo dostal. Vybavoval si jen sklep a to opravdu silné víno, které pil.

Probudili ho když jím zatřásli. Nemuseli dlouho, protože schody jsou docela nepohodlné místo ke klasickému spánku. Byli tři i když Jeremiáš by řekl spíš dva a půl. Písař, hostinský a knihovník. Zástupci města Scorcia. Byli směšní i když se jim nikdo neodvážil smát.

„Velemistře, velmi se omlouváme, že vás budíme“ zahuhlal hostinský se špinavou čapkou.

„Hledali jsme vás pane“ doplnil písař a knihovník přikyvoval.

„Rádi bychom vás požádali“, pokračoval písař, „za cechy a radu města..“

„..za občany“ doplnil hostinský a knihovník přikyvoval.

„abyste se k nám připojil“ dokončil hostinský.

„K naší veleradě“ doplnil ještě pohotově písař, „a pomohl nám s výcvikem domobranců.“

„I zaplatíme, škodný nebudete“ huhňal hostinský.

Jeremiáš se tehdy ještě vzpamatovával po opici. Citil že má „nakoupeno“ ještě na několik hodin. Pokusil se vstát, zavrávoral, zachytil se knihovníka, který se pod ním málem podlomil, kdyby jej nepřidržel hostinský a Jeremiáš by si určitě velmi škaredě ublížil na příkrých schodech věže.

Nezmohl se na nic jen na pokus o usměv a bezradné zapotácení. Celý proslov pak uzavřel mávnutím rukou.

Nastala trapná chvilka mlčení a postávání. Písař se pokusil i šoupat nohou.

„Yjo“ prohlásil nakonec Jeremiáš “

A tak se ocitl na náměstíčku u fontány uprostřed nadšených domobranců z města, kteří měli bezbrannému městu zajistit ochrannou ruku. Nyní tam stáli vybaveni klacky a elénem čerstvých rekrutů. Jeremiáš se nezdržoval úvodem a mlhavě vzpomínal na to jak vlastně začal výuku. Alkohol bylo svinstvo a během několika hodin kdy měl pořádného sušáka ho chytlo i pálení žáhy.
Nechal si donést velký pohár čerstvé vody. Klacky ťukaly o sebe a nejisté šoupavé kroky branců ho bily do očí. Nejraději by jim opravil všechno, ale nemělo to smysl, alespoň ne teď. Důvěřovali mu, že je něco naučí a on si uvědomoval, že to co v nich zůstane až odsud odejdou může být skutečnost, která je napříště bude dělit od jejich vlastní smrti.

Dobrá, přemluvil sám sebe, je načase je něco naučit.

„Dost!“ zakřičel, „začnem pěkně od začátku. Koukejte sem!“
Postavil se před ně a pozvedl zbraň.
„Kdo z vás to nevidí poprvé tak se postavte tamhle, ostatní běžte do strážnice dole a doneste si něco s čím myslíte že umíte zacházet nejlíp.“

13.3.2010, 25.3., 19.8.

Usínání

Středa, Prosinec 10, 2008 Posted by

Hořící Citadela. Krvavé ulice Scorcia. Obrazy tancovaly mezi plamínky ohně. Hlava plná myšlenek. Ležela v závětří, zabalena v dece. Třásla se, nejen zimou. Přitáhla si deku víc k bradě a přivřela oči. Nebude brečet. Je dartanská princezna.
Když jej viděla naposled, ležel na dlažbě, v krvi. Zasloužil si to, za vše co jí způsobil. Nepřála mu nic zlého, ale tohle mu patřilo.
Necítit, neplakat, nemyslet!
Dost!!
Záblesk paprsků na hladině fontány. Jeho zpocené paže při hodinách šermu a začínající vrásky kolem ůst. Jeho jizvy. Přitahoval ji. Chtěla se přinutit k němu něco cítit. Stejně jako k otci. Nedokázala to. Mohli za to oba její otec i on.
Nevěděl, že ona rozumí všemu, co kdy nearrsky řekl. Tajila to. Chtěla jim dát čas. Zažít velkou lásku. Nenáviděla se za to.
Zavřela oči. Proč neuhořela!
V sevřené pěsti zmuchlala cíp deky a její dračí poskok Guilermo přiložil další větev na oheň.
Cítila, jak si ji i on starostlivě prohlíží. Jeden z mnoha. Nenáviděla ten pohled, připomínal jí otce. Nebyla už malá holka, dokázala se postarat o vše, o ni se nemusel starat nikdo. Ani on!
Pořád tu byl. Jeremiáš…
Jeho hodiny šermu. Provokovalo ji to, jak se choval. Tolik ho chtěla! Vedle něj se cítila nesvá. Ten jeho přecitlivělý pohled! Nenáviděla ty pohledy! Nenáviděla na něm vše!
Necítit a nenávidět!
Bolelo to!
Nikdy jí nic nebolelo, nikdy jí nic nechybělo. Nikdo jí nic neodmítl, byla dartanská princezna. Ani on nic neodmítl. Jen ji zbytečně dusil svými city. Přehltil ji a bylo to poprvé, co začla sama sebe omezovat. Vše kvůli němu! Nezasloužil si to!
Chtěla mu ublížit, odehnat ho. Prvně chtěla jen zažít příjemné chvíle, ale místo toho, se zapletla do svých prožitků, nebo vlastně do čeho?
Samý zmatek. Nejasné hlouposti před očima. Nerozumněla, nemyslela.
Nemyslet!
Chtěla křičet a vztekat se. Místo toho jí únava pomalu zavírala víčka. Přitáhla si deku ke tváři.
Zasnila se.
Slunko jim svítívalo do peřin. Usínali s propletenýma nohama a probouzeli se těsně přitulení k sobě. Poprvé v životě jí něco chybělo.
Schoulila se do deky, přitáhla si kolena k bradě a sevřela rty. Neplakala.
Nechtěla jej už nikdy potkat, nechtěla jej vidět ani slyšet. Nechtěla na něj myslet!
Uvědomovala si, že jej ponížila, když za ní přišel tu noc kdy pršelo. A pak ty jeho slzy. Vlastně se ponížil sám. Z hrdého, sebevědomého kapitána Telltaga nezbylo nic.
Uvědomila si co pro ní znamenal. Bylo to jednoduché. Zvykla si nebýt sama. O to tady šlo. To je jediné co cítila. Takže není proč se trápit. Vždy tady někdo bude pro ni a pak, žádná samota, jen bezbolestná svoboda.
Trpce se usmála. Už zítra na tom zapracuje.
Zaplašila další myšlenky.
Uvolnila se.
Usnula.

Guillermo znovu přiložil, sledoval Patricia, jak vkleče odříkává drači žalozpěv za mrtvé bratry. Rozhrábl uhlíky klackem a přidřepl k ohni.
Byl konec podzimu. Nad šedivou plání zářily čerstvě zimní hvězdy. Tábořili u kraje lesa. V závětří vápencového balvanu spala Astria. Byla jako, růže s ostrými trny. „Princezna snoubenka“, jak jí znali dračí bratři, ta, která jednoho dne, podle pověstí, osedlá draka.
Zbyli tu jen oni dva, aby ji bezpečně dopravili k otci
Zbystřil smysly.
Astri něco polohlasně zamumlala ze spánku.
„Jeremio!“
„Jeremiáši…“

Třikrát na dobrou noc

Středa, Říjen 22, 2008 Posted by

Tu v peřinách snů o tvé tváři,
další den škrtám v kalendáři.
Až oči sen zahalí závojem snění,
už nebudem na míle odloučeni.
Opět tě obejmu, k vlasům tvým přivoním
z kašny se napijem, k rtům tvým se nakloním.
Polibky zulíbám tě až do svítání,
snad zbude dost času na ranní milování.

Když zavřeš oči
a sen pohladí tvá víčka.
Já polibek ti vtisknu na rty
a snad potkáme se u fontány.
At se nám tolik nestýská.

Pak se stíny tvých snů na polštáři
s dny co přijdou v kalendáři
s vůní lásky milování
od večera do svítání
tu budu ležet s srdcem přituleným k tvému,
dnes usínám a myslím na svou milovanou ženu