Už dlouho stýskám si,
po ránech sluncem prozářených,
uprostřed samoty a strachů,
po blízkozti tvých myšlenek,
když usínám sám na polštářích
a zavřu oči, čekám na spánek.
Snažím se snít zas o tvé tváři,
jen pustým krajem bloudí mé sny,
dřív, kde byl pramínek,
snad budeš také ty.
Pramínek zakletý v obavách, na zámek,
v fontáně prázdné, chci otevřít.
Hledím jen do prázdna,
snad chtěl bych odejít.
Mlčím a volal bych,
marně snad čekám?
Na tebe, na klíček,
dlouho sám hledám.