Cesta za hvězdou

Na starém dubu zpíval slavík. Ve vzduchu se vznášela hořká chuť kouře. Slunce svými spalujícími paprsky pohltilo listy v korunách, trávu na palouku i mravence mezi trámy srubu. Na modrém nebi bez mraků zakřičel do ticha dravec.

Sevřel jílec sihilu na zádech, odjistil řemínek, který zbraň držel v pochvě a odrazil se.

Hleděl na hvězdy a v hlavě se mu objevovaly myšlenky, zkoušel je zformovat do tónů, nebo slov. Zavřel oči a soustředil se. Usmíval se při tom. Objímal svou bílou loutnu. Nehledala ho, ale kroky ji zavedly až zde. Hlavu mírně zakloněnou k nebi, kde blikající hvězdy a matný měsíc držely rytmus, který on se zavřenýma očima poslouchal.

Otevřel je až když byla skoro těsně za ním. Otočil se. Stále se usmíval.

„Dobrý večer sestřičko“

Usmála se na něj. „ Stýská se mi, můžu si přisednout a poslouchat hvězdy s tebou?“

Jeho úsměv se víc rozzářil. „ Budu rád.“ Znovu se otočil k nebi a přivřel oči.

Sedla vedle něj, opřela se o ruce hleděla do trávy před sebe. Noc byla horká jako letní noci bývají.

Čepel zasyčela vzduchem a s lupnutím otevřela krk nejbližší oběti. Kapky černorudé krve se rozlétly vzduchem a než stačilo tělo s vyvalenýma očima dopadnout na zem, sihil jej rozťal ve dví. Další skok jej dělil od druhého. Ten překvapený a ztuhlý strachem z rychlého konce svého druha udělal sotva nákrok. Ocel meče opsala půlkruh a otevřené vnitřnosti přerazily chuť kouře ve vzduchu. Další oběť, které místo výkřiku z úst vyšly jen rudé bubliny. Dva skoky, ale dveře srubu byly zavřené. Periferně zaznamenal pohyb po pravici. Instinktivně ťal a pak se otočil. Kňučící postava padla na kolena a držela si rozseklou tvář. Zalesklo se mu v očích a k nohám se mu sesunul bezhlavý trup. Ruce i hlava odlétly někam do trávy. Tlumené hlasy uvnitř srubu ztichly.

Otevřel oči, jeho ruce několikrát pohladily struny. Opravdu to bylo pohlazení. Fascinovaně poslouchala hlas loutny. Naklonila se k němu blíže a pozorovala co jeho ruce dělají. Zastavily se. Zvedla oči a jejich oči se setkaly. Jasné modré oči se třpytily odrazem z hvězd. Zamrkal, jako by si náhle něco uvědomil. Stačilo jí jen trochu přiblížit tvář a jejich rty se setkaly v polibku. Vnímala, že jej tím překvapila. Cítila jeho zmatek v hlavě, ale zavřela oči a jazykem olízla jeho rty. Odraz hvězd v jeho očích explodoval. Odložil loutnu a objal ji. Vnímala blízkost, teplo a jeho vzrušení. Odtrhl rty od dalšího z vášnivých polibků a pohlédl ji do očí. „Sestřičko, to nemůžu.“

„Nejsem tvá sestra, dnes ne, polib mne.“

Vykopl dveře. Ti uvnitř to nemohli čekat. Byli si jisti bytelnými dveřmi dělícími jej od nich. Dělícími smrt od života. Prvý z nich se zmohl na výpad. Byl rychlý. Neměl zbroj jako ti venku. Věděl, že je vyrušil. Ty tady si chtěl vychutnat.

Cinkl kov o kov. Byl to dobrý šermíř, ucítil, že jej podcenil. Teplá krev mu stékala do dlaně. Uviděl škleb na jeho tváři. On si byl jistý, že vyhraje. Zranili jej, přestal pro ně být přízrakem, začali si uvědomovat, že je z masa a kostí. Bylo jich šest. Měl výhodu. Nebyli moc oblečení. Ne jako ti venku. V jejich rukou se rychle objevovaly zbraně. Neměl čas.

Položil ji do trávy a jejich ruce bloudily vzájemně po jejich horkých tělech. Hledaly místa, kterých se předtím nikdy nedotkly. Byla teplá letní noc a oni odložili šaty. Teď zavřela oči ona a vnímala jak na ni hraje. Byla jeho loutnou. Kůže byla strunami a jeho horké rty byly prsty hladící a něžně tvořící zvuky. Snad se mu líbil její zvuk. Se zavřenýma očima teď vnímala jeho zářící hvězdné nebe s matným svitem měsíce. Nevěděla, že umí hrát tak dobře. Ztrácela se v jeho hudbě, v pocitech, kterými zaměstnal její smysly.

Předstíral útok na šermíře a půlkrokem se dostal do správné vzdálenosti k jednomu z nich. Švih a z cizí ruky odlétlo několik prstů. Využil toho a šermíře nakopl do rozkroku. Ten zaúpěl a sesunul se k zemi. Vrhli se na něj tři. Jen tak mimochodem šlápl na šermířův krk. Zapraštělo to, uklidnil ho ten čvachtavý zvuk. Ještě žije. Usmál se do jejich tváří.

Cítila tep jeho srdce, jeho vzrušení. Všechny jeho touhy. Bral si ji a ona jej nechala dělat co se mu zlíbí. Užívala si to. Milovali se divoce a něžně. Jako by oba věděli, že je to jen jednou. Čas přestal existovat. Tráva zvlhla rosou. První ptáci vítali probouzející slunce. Oni stále propleteni v obětí, vlhcí potem. Rozpálení. Unavení. Nebylo konce.

S výkřikem se na něj vrhli. Prvnímu uhnul, druhého nechal naběhnout stehnem na svou zbraň. Třetímu prošlápl koleno při jeho útoku. Poslední z nich hleděl na probíhající boj a zatím se nezapojil. V ruce dýku. Vyjekl a zmizel v druhé světnici srubu. Bezprstý kopancem shodil stůl. Držel si ruku a snažil se vyběhnout ze dveří. Sihil pohotově odpověděl a otevřel mu pravou plíci hned vedle páteře. První mezitím znovu zaútočil a na zemi se svíjeli tři útočníci. K prošlápnutému kolenu přibyla useknutá ruka a k probodnutému stehnu rozetnutá lebka. První se plazil ke dveřím ze srubu a u odetnutých nohou se černala zvětšující se kaluž. Přeskočil ji a hnal se za posledním z nich.

Slunce už vyšlo nad koruny stromů. Povalila jej, prudce na něj dosedla. Překvapila ho. Ucítila, že ji naplnil. Bylo to rychlé. Věděli, že je konec. Luční kvítek ležel na zádech a prudce oddechoval. Sněžná hvězda se postavila. Usmívala se. Chvíli si jej prohlížela, pak poodešla vzít svou halenu a obléknout se.

„Děkuji bratříčku“, zašvitořila a tiše se ztratila mezi stromy.

Kvítek se posadil, vykřikl a chytl se za hlavu. Pak se rozplakal.

Sněžná hvězda ležela na stole a se skelným pohledem hleděla do stropu. Přestože tady ještě Bílý zvonek nebyl, bylo tu dost krve. Zastavil myšlenky, odstřihl mysl od vjemů, které zpracovávaly jeho smysly. Přiskočil k poslednímu skřetovi, který se choulil v rohu. Usekl jeho pracku s napřaženou dýkou a sekl jej do tváře. Vykuchal ho. Pomalu. Dal si záležet, aby žil co nejdéle. Pak obešel zbylé a všem udělal to stejné. Někteří zemřeli o trochu dřív. Nikoho z nich nelitoval. Skrz slzy neviděl. Zabalil ji do svého pláště, zapálil srub a spěchal, kam jej nohy nesly. Daleko. Daleko, jako by chtěl dohonit její ztrápenou duši, která už ji dávno opustila. Zbylo jen její tělo, které stále tiskl a plakal do jejích vlasů.

Seděl na kameni u pramenu, s rukama v dlaních a vzpomínal.

Nabírala z něj tehdy vodu do hlíněného džbánku. Její hnědé vlasy ji z jedné strany sklouzly přes ucho a zakryly jí tvář. Dlouhá konopná halena jí končila u kolen a v pase ji měla převázanou prostým provazem rovněž z konopí. Tehdy bylo jaro a vše kvetlo. Vzpomínal na její usměv když ji pozdravil a přivítal se s ní. Kvapně položila džbánek mezi kameny studánky a vrhla se mu do náruče. Její úsměv, zářící oči a okolo bílé kvítky sněžných hvězd. Vonělo jaro i když na skalách se ještě stále schovávalo před sluncem několik šedivých škraloupů sněhu. Měli oba radost. Předlouhá chvíle, kdy ji mohl držet v náručí. Pevně jej k sobě tiskla a šeptala mu do ucha. Sihil na jeho zádech jim překážel v těsnějším objetí. Postavil ji na zem, pohladil po vlasech a povolil přezku. Zbraň cinkla o kameny.

„ Nechtěl jsem tě vyrušit bratříčku“

Z řídkého lesíku na úpatí skály ze které pramínek vyvěral vystoupil mladý elf v prostém oděvu zelenošedé barvy. Hnědé vlasy místy vysvícené sluncem až do blonďata, usměvavá tvář a čisté modré oči se zadívaly do jeho.

To cinknutí kovu o kov jej přesunulo zpět zde, mezi barevné odstíny stromů a pramínek, který skrz bláto a spadané listí sotva proudil ven z útrob skály.

Mladík se smutně pousmál „ vím, že vzpomínáš a teskníš příteli, mohu s tebou posedět?“

Nečekal na odpověď, přidřepl mezi kamení u pramene a přetáhl si přes hlavu řemen, kterým měl na zádech připevněnou loutnu z bílého dřeva, zdobenou vypalovanými ornamenty z květin. Chvíli koukal, jak čúrek vody dělá kalné bubliny na hladině a pak se otočil ke svému příteli. Prohlížel si jeho tvář s několika vráskami, jeho šedé oči s lesklým prázdným pohledem , na který se nepamatoval. Rozpuštěné dlouhé vlasy, které předčasně zšedivěly. Přemýšlel co z něj ještě zůstalo a co odešlo k předkům společně s životem jeho sestry. Bylo mu jej líto, tolik ji miloval.

Cítil k němu silné pouto. Nedokázal si představit lepšího muže pro svou sestru. Od chvíle, kdy jej potkala, jakoby rozkvetla. Dlužil mu to.

„Trápí tě něco Luční kvítku?“ Vytrhl mladého elfa z jeho myšlenek šedovlasý.

Luční kvítek zamrkal a otočil se k lesu. „ vlastně ani ne, jen jsem rád, že se na zimu vracíme ke Třem Bratrům.“

„ Doufám, že ti nedělám starosti,“ usmál se šedovlasý a Kvítek opět uviděl ty známé vrásky kolem očí a bílé perličky jeho zubů. Měl rád, když se Bílý zvonek usmíval. I jeho sestra to měla ráda, vždy se smála s ním.

„ Myslíš také na ni. Vidím ti to na očích“ pokýval hlavou Zvonek a přestal se usmívat.

„ Myslím,“ nedal se vyvést z míry Kvítek. Vstal a zadíval se dolů na svého přítele. „ Nechtěla by bratříčku, aby ses trápil, věř mi, vím to. Stejně tak, jako vím, že v našich srdcích nikdy nezemřela. Alespoň v mém určitě.“

Bílý zvonek sebou trhl, zamračil se, vstal a obrátil se zády k pramenu.

„ Nemusíš s tím souhlasit, ale nic na tom nezměníš. Ani tím kolik krve proliješ, ani tím, že se budeš nenávidět za to co se stalo. Nemohl jsi nic dělat.“

Šedovlasý se prudce otočil a v jeho očích se zaleskla nenávist a vztek. „ Nikdy neproliju tolik jejich krve, abych ji pomstil!“ zakřičel do skal.

Mladík zavrtěl hlavou a pohlédl na spadané rezavé listy v blátě pramene. „Jsi teď jako ten pramen Zvonku, je mi to líto, ale pokud v tom vidíš smysl, tak já ne. Pražádný. Ona by to nechtěla, vím to.“

„ Myslím, že raději vyrazíme bratříčku,“ otočil se Zvonek k lesu a vykročil. „ Čeká nás dlouhá cesta a času je málo. Doplň si láhev, počkáme na tebe.“

Než kožená, kovem zesílená vesta šedovlasého Bílého Zvonka zmizela mezi barevnými listy podzimního lesa, sklonil se Luční kvítek k pramenu a odepjal z opasku malou láhev. Naklonil se do pramene, pak se usmál. Položil čutoru na kameny, loutnu si přehodil na záda a dlaněmi nabral bláto ze dna studánky. Vybral spadané listí a poopravil kameny ohraničující dolík plný kalné vody. Pak se usmál, posadil se na kámen, kde dřív seděl Zvonek a zazpíval okolo letícímu čmelákovi píseň o lásce a přátelství, o pramínku, který někde mezi horami sílí a stává se horským potokem.

Kal se pomalu usadil a studánka se vyčistila.

Kamínky, kterými byla cestička vysypána, pod Fingonovými botami křupaly. Ve vzduchu se vznášela vůně zahrady, svěžest jara, které bylo skoro u svého konce a vlhké krůpěje tu vítr zavál od nedalekého kaskádovitého vodopádu. Voda hučela po hladce ohlazených kamenech a pěnila hladinu tmavého jezírka u paty mohutného, košatého stromu se zářivě bílou a až do stříbrna zbarvenou kůrou a s velkými, srdčitými listy, které měly z dolní strany stejnou barvu jako kmen stromu.

Fingonovy slepé oči nevnímaly barvu ani krásu tohoto místa ve fyzické rovině. Vnímaly zářící kmen i listy stromů jinak, jeho svítící jemné nitky kořenů táhnoucí se do dálky na všechny strany. Vnímaly starou sílu a jedinečnost tohoto místa.

Fingon se zastavil a uklonil se.

Cítil, že není sám. Cítil spící mysl, která pamatovala časy jeho otců. Poklekl tedy a sklonil svou kdysi pyšnou hlavu, před starobylým odkazem předků.

„Omluvám se, že jsem přišel, ale chtěl jsem tě zahlédnout Bílý lístku“ řekl a společně se slovy poslal své myšlenky k stříbrnému stromu.

*Není třeba se omlouvat synu hvězdovlasé, přišel jsi jako první z vašeho rodu dostát tradice a naplnit tak proroctví?*

*Nerozumím ti Bílý lístku, jaké proroctví? Přišel jsem, protože mě tíží mnoho viny a zakusil jsem bolest, kterou i když si právem zasloužím, nevím zda unesu.*

*Tvá bolest je i mou. Jsi jedním z mých kořenů stejně jako on.*

*Bílý lístku, chtěl bych napravit to co jsem způsobil.Chtěl bych jí vrátit co jsem jí vzal.*

Fingon sklonil hlavu.

*Tvá bolest tě očistila synu hvězdovlasé, tvé kořeny jsou nezkažené a větve rostou vzhůru*

*Bílý lístku, vím, že to lze, prosím, pomoz mi.*

*Proroctví se naplnilo, je čas ovoce. Tvůj rod se mi skrze tebe klaní, ačkoliv mne sám zavrhl. Tvá síla se vrací do země, pomohu ti, protože jsi dobrým plodem*

*Děkuji ti.*

Fingon otevřel oči a pohlédl na mohutný strom s vděčností.

Jak mohli být jeho předkové tak slepí, bylo mu jich líto. Uklonil se směrem ke stromu a vstal.

Tříšť vody od vodopádu smáčela jeho bílé hedvábné šaty. Na kraji jezera zaregistroval pohyb. Nad jeho hlavou už nezářilo slunce, ale hvězdy. Byl konec léta. Pod Bílým lístkem stál král Zelené země, Beleg. Světlé vlasy rozpuštěné. Výrazné zelené oči a vetší nos, štíhlá postava a šlachovité ruce s tenkými prsty. Pamatoval si toho muže od průsmyku. Teď ale na sobě král neměl zbroj a jeho pohled nebyl tak přísný. V očích měl jen záři Melian, která plavala nahá v jezírku u vodopádu. Usmívala se na něj a v očích obou z nich byla láska.

Fingon sklonil zrak a zavřel oči.

*Bílý lístku, netrap mne prosím, netrap mne prosím víc než je třeba. Už jsem pochopil.*

Po chvíli je znovu otevřel.

Kolem byla stále noc. Vodopád šuměl a vítr šustil s lístky posvátného stromu elfů.

„Chtěl jsi se mnou hovořit Fingone“ proťal noční klid Belegův hlas. „Často tady bývám a vzpomínám na svou ženu.“

Fingon se otočil po hlase a uviděl krále Zelené země tak, jak si jej pamatoval z bitevního pole. Cáry ohořelého oděvu se znaky Orgwinova rodu, ohořelá tvář, spálené ruce a vlasy. Krev na zbroji.

Fingon opět sklopil zrak. „Odpusť mi bratře, pochopil jsem.“

„Chceš odpuštění? Princi z rodu, který upadl v nemilost. Rod z královské krve, nezkrotný a hrdý, jako ty, když jsme se viděli naposled.“ Uchechtl se král. „Podívej se na mě!“

Jejich oči se opět setkaly. Jako tehdy v průsmyku. Tehdy byl jeden plný ctižádosti, touhy po moci a hrdosti a druhý moudrý ale zlomený ztrátou, tehdy spalovaný plamínky nenávisti a bolesti.

Dnes tomu bylo jinak. Jeden vidoucí a přece slepý, plný bolesti a pochopení, přesto však tvrdý a hrdý, ale bledý a bez života a přece silný a odhodlaný. Druhý pak plný spravedlivého hněvu a někde v hloubce moudrý a chápající.

Ticho, jen šumění lístků Bílého listu a hučící vodopád mezi kameny.

„Nemám slova pro omluvu a ty to víš.“ Fingon se rozhodl. Nabídne mu, že zaujme místo za něj v síních čekání. Beleg se vrátí a on zůstane.

Jako by to král věděl. „Je mi tě líto princi, takhle jsem to nechtěl.“ Odvrátil se od něj Beleg. „Ta věc je starší než náš spor!“

„Budu jí tím co ztratila a tvému synovi otcem, odejdu dnes místo tebe do síní a ty se vrátíš.“ Fingon opět sklonil zrak.

Beleg na něj dlouze pohlédl. V tom pohledu už nebyl hněv, ale obdiv a snad i úcta.

Bylo dlouho ticho jen vítr ševelil lísky stromů a čechral vlnky na jezírku, kde se kapky vody s vodní hladinou mísily v jedno.

„Nemůžeš odmítnout miluješ ji.“ Řekl Fingon přidušeně.

„Ne.“ Uťal Beleg. „Každý za svůj osud princi, nemusím se vracet na to, aby má žena mohla mít manžela a syn otce, nemusím se vracet a ani se nevrátím, děkuji ti za nabídku. Vím, že taková věc se neodmítá, ale vidím, že jsem se v tobě velmi spletl, jsi lepší než se zdálo, promiň mi ty.“

Fingon se na něj podíval a zamračil se. „Nerozumím ti, vůbec, proč mě odmítáš?“

Beleg se na něj usmál a řekl: „Jsi mnohem lepší a silnější než já Fingone. Máš svůj osud, nemůžu odejít ze síní čekaní a žít s myšlenkou, že jsi zde za mne. Jsi přítel, pokud mi nabízíš tuto službu, ale opravdu tě odmítnu. Neneseš žádnou vinu a pokud kdo může za mou smrt pak já sám. Odejdi a vzpomínej na mne v dobrém, jako i já tak na tebe budu vzpomínat.“

Fingon nevěřícně koukal na Belega.

„Neboj se odpouštím ti, snímám s tebe svou kletbu a dávám ti své požehnání. Buď mi bratrem.“ Usmál se Beleg na Fingona. „Má hloupost mne zabila. Ty jsi pochopil. Zdá se, že víc než já sám.“ Znovu se usmál. „Buď tedy sbohem a řekni jí, že ji stále miluji. Postarej se o ně o oba, prosím tě. Až ti Melian odpustí budeš zase vidět. A teď mi podej ruku můj nový příteli.“

Beleg tam stál tak jako prve, rozpuštěné světlé vlasy a hedvábné zelené šaty. Usmíval se.

Fingonovi se chtělo plakat. Jaká škoda, že krále Belega nepoznal dříve, začal si jej vážit příliš pozdě.

Objali se. Beleg se usmál a zmizel ve vodní tříšti. Zpoza mraku vyšlo slunce a ozářilo zahradu kolem Bílého kvítku.

*Děkuji Ti synu hvězdného kvítku* Uklonil se Fingon ke stromu, otočil se a pomalu odcházel.

Najde ji a vše vyřídí, už nebude nikdy na té špatné straně. Bylo mu líto Belega, Melian i malého Maedhrose, ale věděl, že se může pokusit být jí i malému Belegem, alespoň se pokusit.