Cesta za hvězdou

Temně oranžová záře východu slunce se dotýkala vrcholků Hor děsu. Olizovala je spalujícími a smrtelnými paprsky ohnivého kotouče. Alerien stál na vrcholku zasněžené hory a kochal se tím pohledem. Celá staletí se těšil na okamžik, až svou tvář znovu bude moci vystavit paprskům slunce. A od té chvíle, kdy dosáhl té moci, nenechal si ujít jediný východ slunce.
Jeho oči nočního dravce se zabodly do spalujících světelných šípů, které vystřelilla bohyně Helis. Puchýře naskákaly na jeho tváři. Jeho kůže popraskala, maso se začalo péct, ale on věděl, že bolest je jen hra těla. Nic, co by symbiont nedokázal spravit během okamžiku. Jeho smutné oči pohlížely vstříc ohnivému kočáru Helis a spolu s krvavými slzami volaly po milosti a odpuštění. Den co den se těšil na okamžik bolesti, kdy skloní svou hlavu v motlitbě.
Boji proti temnotě zasvětil svůj život, svůj prokletý Paní zatracený život vampýra. Neměl volbu jako jiní jeho rodu, kteří se narodili do slunečních paprsků. On byl zrozen v temnotě Angmaru.
Eaglin, jeho věrný létavec, tělo jeho těla, zaskučel v jeho mysli: *páááálíí přřříííteli!!!*
Byl čas schovat své tělo mezi skalami, tam, kde paprsky nedopadnou.
Ledový vítr napjal blány jeho létavce a bolest jej hnala do střemhlavého letu. Eaglin byl nejrychlejší stvoření ve vzduchu na noční straně Hor děsu. Vmžiku se skryli za skalisko s tmavým převisem. Seskočil z létavce, po spálené kůži a puchýřích nebylo už ani památky. Byl čas na odpočinek, těsně po západu slunce musí vyrazit. Míza Bílého stromu se nesmí dostat do rukou žádného elfského vampýra. Ti, kteří touží po nesmrtelnosti a schopnostech denních chodců na ni musí zapomenout. Jen tři dny byly mezi ním a služebníky Vládce. Věděl, že jej čeká nelehký úkol, ale nebyl kdo jiný by je zastavil. Staletí lovil takové jako oni, sál jejich krev a život. Kolovala v jeho žilách a bila tepem jeho srdce. jejich mrtvá těla pak vystavil pohledu své Paní a ta je sežehla na popel.
Za soumraku musí vyletět. Bude Úplněk, cesta rychle uteče. Jich je tucet, on je sám, jen s Eaglinem, musí si odpočinout.
Skrčil se k studené stěně a přivřel oči. Několik sněhových vloček zavál dovnitř vítr. Dopadly na jeho holou kůži, neroztály. Jeho bojová rukavice se dotkla amuletu na krku. Rozloučil se s Ní a upadl do letargie. Se zapadajícími paprsky slunce jej Eaglin probudí. Musí být silný, za tři dny jej čeká boj s nejlepšími válečníky Vládce. Ona mu pomůže, ten boj ho bude stát mnoho sil…

Na starém dubu zpíval slavík. Ve vzduchu se vznášela hořká chuť kouře. Slunce svými spalujícími paprsky pohltilo listy v korunách, trávu na palouku i mravence mezi trámy srubu. Na modrém nebi bez mraků zakřičel do ticha dravec.

Sevřel jílec sihilu na zádech, odjistil řemínek, který zbraň držel v pochvě a odrazil se.

Hleděl na hvězdy a v hlavě se mu objevovaly myšlenky, zkoušel je zformovat do tónů, nebo slov. Zavřel oči a soustředil se. Usmíval se při tom. Objímal svou bílou loutnu. Nehledala ho, ale kroky ji zavedly až zde. Hlavu mírně zakloněnou k nebi, kde blikající hvězdy a matný měsíc držely rytmus, který on se zavřenýma očima poslouchal.

Otevřel je až když byla skoro těsně za ním. Otočil se. Stále se usmíval.

„Dobrý večer sestřičko“

Usmála se na něj. „ Stýská se mi, můžu si přisednout a poslouchat hvězdy s tebou?“

Jeho úsměv se víc rozzářil. „ Budu rád.“ Znovu se otočil k nebi a přivřel oči.

Sedla vedle něj, opřela se o ruce hleděla do trávy před sebe. Noc byla horká jako letní noci bývají.

Čepel zasyčela vzduchem a s lupnutím otevřela krk nejbližší oběti. Kapky černorudé krve se rozlétly vzduchem a než stačilo tělo s vyvalenýma očima dopadnout na zem, sihil jej rozťal ve dví. Další skok jej dělil od druhého. Ten překvapený a ztuhlý strachem z rychlého konce svého druha udělal sotva nákrok. Ocel meče opsala půlkruh a otevřené vnitřnosti přerazily chuť kouře ve vzduchu. Další oběť, které místo výkřiku z úst vyšly jen rudé bubliny. Dva skoky, ale dveře srubu byly zavřené. Periferně zaznamenal pohyb po pravici. Instinktivně ťal a pak se otočil. Kňučící postava padla na kolena a držela si rozseklou tvář. Zalesklo se mu v očích a k nohám se mu sesunul bezhlavý trup. Ruce i hlava odlétly někam do trávy. Tlumené hlasy uvnitř srubu ztichly.

Otevřel oči, jeho ruce několikrát pohladily struny. Opravdu to bylo pohlazení. Fascinovaně poslouchala hlas loutny. Naklonila se k němu blíže a pozorovala co jeho ruce dělají. Zastavily se. Zvedla oči a jejich oči se setkaly. Jasné modré oči se třpytily odrazem z hvězd. Zamrkal, jako by si náhle něco uvědomil. Stačilo jí jen trochu přiblížit tvář a jejich rty se setkaly v polibku. Vnímala, že jej tím překvapila. Cítila jeho zmatek v hlavě, ale zavřela oči a jazykem olízla jeho rty. Odraz hvězd v jeho očích explodoval. Odložil loutnu a objal ji. Vnímala blízkost, teplo a jeho vzrušení. Odtrhl rty od dalšího z vášnivých polibků a pohlédl ji do očí. „Sestřičko, to nemůžu.“

„Nejsem tvá sestra, dnes ne, polib mne.“

Vykopl dveře. Ti uvnitř to nemohli čekat. Byli si jisti bytelnými dveřmi dělícími jej od nich. Dělícími smrt od života. Prvý z nich se zmohl na výpad. Byl rychlý. Neměl zbroj jako ti venku. Věděl, že je vyrušil. Ty tady si chtěl vychutnat.

Cinkl kov o kov. Byl to dobrý šermíř, ucítil, že jej podcenil. Teplá krev mu stékala do dlaně. Uviděl škleb na jeho tváři. On si byl jistý, že vyhraje. Zranili jej, přestal pro ně být přízrakem, začali si uvědomovat, že je z masa a kostí. Bylo jich šest. Měl výhodu. Nebyli moc oblečení. Ne jako ti venku. V jejich rukou se rychle objevovaly zbraně. Neměl čas.

Položil ji do trávy a jejich ruce bloudily vzájemně po jejich horkých tělech. Hledaly místa, kterých se předtím nikdy nedotkly. Byla teplá letní noc a oni odložili šaty. Teď zavřela oči ona a vnímala jak na ni hraje. Byla jeho loutnou. Kůže byla strunami a jeho horké rty byly prsty hladící a něžně tvořící zvuky. Snad se mu líbil její zvuk. Se zavřenýma očima teď vnímala jeho zářící hvězdné nebe s matným svitem měsíce. Nevěděla, že umí hrát tak dobře. Ztrácela se v jeho hudbě, v pocitech, kterými zaměstnal její smysly.

Předstíral útok na šermíře a půlkrokem se dostal do správné vzdálenosti k jednomu z nich. Švih a z cizí ruky odlétlo několik prstů. Využil toho a šermíře nakopl do rozkroku. Ten zaúpěl a sesunul se k zemi. Vrhli se na něj tři. Jen tak mimochodem šlápl na šermířův krk. Zapraštělo to, uklidnil ho ten čvachtavý zvuk. Ještě žije. Usmál se do jejich tváří.

Cítila tep jeho srdce, jeho vzrušení. Všechny jeho touhy. Bral si ji a ona jej nechala dělat co se mu zlíbí. Užívala si to. Milovali se divoce a něžně. Jako by oba věděli, že je to jen jednou. Čas přestal existovat. Tráva zvlhla rosou. První ptáci vítali probouzející slunce. Oni stále propleteni v obětí, vlhcí potem. Rozpálení. Unavení. Nebylo konce.

S výkřikem se na něj vrhli. Prvnímu uhnul, druhého nechal naběhnout stehnem na svou zbraň. Třetímu prošlápl koleno při jeho útoku. Poslední z nich hleděl na probíhající boj a zatím se nezapojil. V ruce dýku. Vyjekl a zmizel v druhé světnici srubu. Bezprstý kopancem shodil stůl. Držel si ruku a snažil se vyběhnout ze dveří. Sihil pohotově odpověděl a otevřel mu pravou plíci hned vedle páteře. První mezitím znovu zaútočil a na zemi se svíjeli tři útočníci. K prošlápnutému kolenu přibyla useknutá ruka a k probodnutému stehnu rozetnutá lebka. První se plazil ke dveřím ze srubu a u odetnutých nohou se černala zvětšující se kaluž. Přeskočil ji a hnal se za posledním z nich.

Slunce už vyšlo nad koruny stromů. Povalila jej, prudce na něj dosedla. Překvapila ho. Ucítila, že ji naplnil. Bylo to rychlé. Věděli, že je konec. Luční kvítek ležel na zádech a prudce oddechoval. Sněžná hvězda se postavila. Usmívala se. Chvíli si jej prohlížela, pak poodešla vzít svou halenu a obléknout se.

„Děkuji bratříčku“, zašvitořila a tiše se ztratila mezi stromy.

Kvítek se posadil, vykřikl a chytl se za hlavu. Pak se rozplakal.

Sněžná hvězda ležela na stole a se skelným pohledem hleděla do stropu. Přestože tady ještě Bílý zvonek nebyl, bylo tu dost krve. Zastavil myšlenky, odstřihl mysl od vjemů, které zpracovávaly jeho smysly. Přiskočil k poslednímu skřetovi, který se choulil v rohu. Usekl jeho pracku s napřaženou dýkou a sekl jej do tváře. Vykuchal ho. Pomalu. Dal si záležet, aby žil co nejdéle. Pak obešel zbylé a všem udělal to stejné. Někteří zemřeli o trochu dřív. Nikoho z nich nelitoval. Skrz slzy neviděl. Zabalil ji do svého pláště, zapálil srub a spěchal, kam jej nohy nesly. Daleko. Daleko, jako by chtěl dohonit její ztrápenou duši, která už ji dávno opustila. Zbylo jen její tělo, které stále tiskl a plakal do jejích vlasů.

Seděl na kameni u pramenu, s rukama v dlaních a vzpomínal.

Nabírala z něj tehdy vodu do hlíněného džbánku. Její hnědé vlasy ji z jedné strany sklouzly přes ucho a zakryly jí tvář. Dlouhá konopná halena jí končila u kolen a v pase ji měla převázanou prostým provazem rovněž z konopí. Tehdy bylo jaro a vše kvetlo. Vzpomínal na její usměv když ji pozdravil a přivítal se s ní. Kvapně položila džbánek mezi kameny studánky a vrhla se mu do náruče. Její úsměv, zářící oči a okolo bílé kvítky sněžných hvězd. Vonělo jaro i když na skalách se ještě stále schovávalo před sluncem několik šedivých škraloupů sněhu. Měli oba radost. Předlouhá chvíle, kdy ji mohl držet v náručí. Pevně jej k sobě tiskla a šeptala mu do ucha. Sihil na jeho zádech jim překážel v těsnějším objetí. Postavil ji na zem, pohladil po vlasech a povolil přezku. Zbraň cinkla o kameny.

„ Nechtěl jsem tě vyrušit bratříčku“

Z řídkého lesíku na úpatí skály ze které pramínek vyvěral vystoupil mladý elf v prostém oděvu zelenošedé barvy. Hnědé vlasy místy vysvícené sluncem až do blonďata, usměvavá tvář a čisté modré oči se zadívaly do jeho.

To cinknutí kovu o kov jej přesunulo zpět zde, mezi barevné odstíny stromů a pramínek, který skrz bláto a spadané listí sotva proudil ven z útrob skály.

Mladík se smutně pousmál „ vím, že vzpomínáš a teskníš příteli, mohu s tebou posedět?“

Nečekal na odpověď, přidřepl mezi kamení u pramene a přetáhl si přes hlavu řemen, kterým měl na zádech připevněnou loutnu z bílého dřeva, zdobenou vypalovanými ornamenty z květin. Chvíli koukal, jak čúrek vody dělá kalné bubliny na hladině a pak se otočil ke svému příteli. Prohlížel si jeho tvář s několika vráskami, jeho šedé oči s lesklým prázdným pohledem , na který se nepamatoval. Rozpuštěné dlouhé vlasy, které předčasně zšedivěly. Přemýšlel co z něj ještě zůstalo a co odešlo k předkům společně s životem jeho sestry. Bylo mu jej líto, tolik ji miloval.

Cítil k němu silné pouto. Nedokázal si představit lepšího muže pro svou sestru. Od chvíle, kdy jej potkala, jakoby rozkvetla. Dlužil mu to.

„Trápí tě něco Luční kvítku?“ Vytrhl mladého elfa z jeho myšlenek šedovlasý.

Luční kvítek zamrkal a otočil se k lesu. „ vlastně ani ne, jen jsem rád, že se na zimu vracíme ke Třem Bratrům.“

„ Doufám, že ti nedělám starosti,“ usmál se šedovlasý a Kvítek opět uviděl ty známé vrásky kolem očí a bílé perličky jeho zubů. Měl rád, když se Bílý zvonek usmíval. I jeho sestra to měla ráda, vždy se smála s ním.

„ Myslíš také na ni. Vidím ti to na očích“ pokýval hlavou Zvonek a přestal se usmívat.

„ Myslím,“ nedal se vyvést z míry Kvítek. Vstal a zadíval se dolů na svého přítele. „ Nechtěla by bratříčku, aby ses trápil, věř mi, vím to. Stejně tak, jako vím, že v našich srdcích nikdy nezemřela. Alespoň v mém určitě.“

Bílý zvonek sebou trhl, zamračil se, vstal a obrátil se zády k pramenu.

„ Nemusíš s tím souhlasit, ale nic na tom nezměníš. Ani tím kolik krve proliješ, ani tím, že se budeš nenávidět za to co se stalo. Nemohl jsi nic dělat.“

Šedovlasý se prudce otočil a v jeho očích se zaleskla nenávist a vztek. „ Nikdy neproliju tolik jejich krve, abych ji pomstil!“ zakřičel do skal.

Mladík zavrtěl hlavou a pohlédl na spadané rezavé listy v blátě pramene. „Jsi teď jako ten pramen Zvonku, je mi to líto, ale pokud v tom vidíš smysl, tak já ne. Pražádný. Ona by to nechtěla, vím to.“

„ Myslím, že raději vyrazíme bratříčku,“ otočil se Zvonek k lesu a vykročil. „ Čeká nás dlouhá cesta a času je málo. Doplň si láhev, počkáme na tebe.“

Než kožená, kovem zesílená vesta šedovlasého Bílého Zvonka zmizela mezi barevnými listy podzimního lesa, sklonil se Luční kvítek k pramenu a odepjal z opasku malou láhev. Naklonil se do pramene, pak se usmál. Položil čutoru na kameny, loutnu si přehodil na záda a dlaněmi nabral bláto ze dna studánky. Vybral spadané listí a poopravil kameny ohraničující dolík plný kalné vody. Pak se usmál, posadil se na kámen, kde dřív seděl Zvonek a zazpíval okolo letícímu čmelákovi píseň o lásce a přátelství, o pramínku, který někde mezi horami sílí a stává se horským potokem.

Kal se pomalu usadil a studánka se vyčistila.